Boží řeč k lidem II.

Překládání Bible v křesťanské éře

Už jsme se zmínili o tom, že křesťanská církev nevěnovala kopírování a uchovávání svých svatých Písem takovou pozornost a pečlivost jako židovští masoreti. Knihy Nové smlouvy se opisovaly ve velkém množství a šířily se po celé Evropě tak, jak se rozšiřovalo křesťanství. Vzniklo několik textových variant, mezi kterými existují drobné odchylky. Tyto odchylky jsou větší, než u textů Staré smlouvy, ale opět platí to, že se žádným způsobem nemění smysl ani význam biblických textů.

Dlouhou dobu mělo celé západní křesťanství k dispozici jednotný text, podle kterého se překládaly všechny středověké i novověké překlady, katolické i protestantské. Šlo o takzvaný Textus receptus (Přijatý text). U nás byla podle tohoto textu překládána Bible kralická, Nová bible kralická a na Slovensku překlad prof. Roháčka. Se vznikem vědy, zvané biblická textová kritika, se odborníci na teologických univerzitách začali věnovat hledání co možno nejpůvodnější verze textu Nové smlouvy. Našly se určité staré rukopisy, které mají v drobných detailech odlišný text od tradičně přijímaného Textu Receptu. Moderní biblické překlady (Český ekumenický překlad, překlad Křesťanské misijní společnosti), už reflektují poznatky textové kritiky a uvádějí na některých místech textu vícero variant.

Klasickým příkladem rozdílu mezi některými starými rukopisy a tradičně přijímaným textem je závěr Markova evangelia. Všeobecně přijímaný řecký text tu má závěr, který popisuje znamení, která budou provázet ty, kteří uvěří v Krista:

„Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a ti se budou mít dobře. Potom, když jim to pověděl, byl Pán Ježíš vzat vzhůru do nebe a posadil se po pravici Boží. Oni vyšli a vyhlásili všude evangelium, Pán pracoval s nimi a potvrzoval slovo znameními, která je doprovázela. Amen.“ (Marek 16:17-20, KMS).

V některých starých řeckých rukopisech končí Markovo evangelium v 8. verši 16. kapitoly a tento „charismatický“ závěr neobsahuje. Někteří kritici charismatického hnutí tento fakt používají jako argument proti křesťanům, kteří i dnes věří v zázraky a modlí se za uzdravení lidí a jejich osvobození od démonů.

Samotná nepřítomnost tohoto textu v některých starých rukopisech však neznamená, že by tento text nebyl v originálním Markově rukopise. Tato pasáž je v dokonalém souladu s jinými nezpochybňovanými místy Písma, které hovoří o stejných skutečnostech. Žádná z věcí zde uvedených není nová a nemění význam křesťanského poselství. Máme všechny důvody se domnívat, že Bůh se nejenom postaral o inspirované napsání biblických textů, ale i o jejich neporušené uchování pro budoucí generace.

Pešitta

Pešitta je jeden ze starých syrských překladů Bible, který je v syrsky hovořících církvích východu používán dodnes. Překlad Staré smlouvy vznikl během 1. a 2. stol. po. Kr. a podíleli se na něm křesťanští i židovští překladatelé. Překlad Pešitty vychází z hebrejštiny, někdy v něm prosvítá znalost řecké Septuaginty. Apokryfní texty jsou všechny s výjimkou knihy Sírachovcovy přeloženy z řečtiny.

Pešitta obsahuje už i Novou smlouvu a má svůj vlastní systém dělení knih na kapitoly.

Vulgáta

Se stále rostoucím významem latiny v církvi západní části Římské říše se objevila potřeba překladu Bible do latiny. Během 2. a 3. století vznikl ne příliš kvalitní překlad známý jako Vetus Latina. Autorem Vulgáty je církevní otec Hieronymus (Jeroným), který začal překládat z pověření římského biskupa Damasa I. na přelomu 4. a 5. století. Jeronýmovou předlohou nebyla pouze Septuaginta, jak tomu bylo u starších latinských překladů, ale překládal z původních hebrejských rukopisů. Název tohoto překladu pochází ze spojení versio vulgata, tedy lidové vydání. Překlad byl pořízen do běžné latiny, aby mu jeho čtenáři a posluchači bez problémů rozuměli.

Pro křesťanský Západ byla Vulgáta nadlouho jediným překladem Bible pořízeným přímo z původních jazyků, zejména hebrejštiny, kterou se Jeroným naučil od židovských učenců. Ještě po Jeronýmovi pracovali na Vulgátě další učenci, kteří text postupně zdokonalovali. Až koncem 16. století (už v období protireformace) vznikla tzv. Vulgata Sixto-clementina (1592), která se stala jediným oficiálním používaným překladem římskokatolické církve až do II. Vatikánského koncilu v 60. letech 20. století. Podle katolické církve byl text Vulgáty rovnocenný s hebrejským a řeckým originálem.

Vulgáta byla biblickým překladem, který dlouho sjednocoval západní křesťanstvo a vlastně celý evropský kontinent. Dodnes se s tímto překladem můžeme v různých dílech – a nejen církevních – setkat. Dokonce mnohé obrazy převzaté přímo z latinského překladu Bible se staly prostorem, v němž se vyvíjel kánon evropského umění a jeho svérázná symbolika. Svým stylem i obraty ovlivnila Vulgáta všechny ostatní překlady Bible do moderních jazyků a to včetně překladů reformačních.

Staroslověnský překlad – Bible našich prapředků

Z učebnic dějepisu je nám dobře známá misie soluňských bratří Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Velkou Moravu, kam byli v 9. století pozváni knížetem Rostislavem, aby pohanskému obyvatelstvu zvěstovali evangelium v jim srozumitelném staroslověnském jazyce. Jejich cílem nebylo pouhé kázání, ale též překlad Božího Slova do staroslověnštiny. Aby mohli uskutečnit svůj záměr, musel Cyril nejdříve vymyslet abecedu, kterou by tento překlad zapsali. Tato abeceda vstoupila do dějin jako hlaholice (odvozeno od výrazu hlahol – staroslověnsky: slovo). To, jaký význam přikládali soluňští bratři Božímu Slovu, jeho schopnosti spasit člověka a proměnit jeho život, vidíme v Konstantinově básni Proglas, která je předmluvou k staroslověnské verzi evangelií. Závěr této básně uvádíme v překladu do moderní češtiny. Věřím, že tyto řádky jsou vyznáním a motivací, pro každého překladatele Božího Slova.

Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih
a nemohou bojovati bez zbraní
s protivníkem našich duší,
uchystáni za kořist věčné muky.
Národové, kteří nemáte rádi nepřítele
a hodláte zápolit s ním mocně,
otevřete pozorně dveře rozumu,
když jste přijali nyní zbraň tvrdou,
kterou kovají knihy Hospodinovy,
hlavu ďáblovu mocně potírající.
Neboť kdo přijme knihy tyto –
Moudrost-Kristus jimi mluví
a vaše duše posiluje –
Apoštoly pak se všemi Proroky,
kdo zajisté jejich slova zvěstují,
budou schopni zabít nepřítele,
dobré vítězství Bohu přinášejíce,
rozkladu těla hnilobném uniknou,
těla, jehož život je jako ve snu,
nebudou padat, ale pevně stát,
a že vůči Bohu se ukázali chrabrými,
budou stát na pravici božího trůnu,
když přijde ohněm soudit národy,
věčně s anděly se radujíce,
ustavičně slavíce Boha milostivého,
písněmi z knih vždycky
Boha opěvujíce, který se nad lidmi smilovává.
Jemu přísluší všeliká sláva,
čest a chvála, boží Synu, vždy
s Otcem i svatým Duchem
na věky od veškerého tvorstva.

Amen.