Životní příběh Josefa a Sylvie

Jsme manželé Josef a Sylvie, máme 30 let, máme 2 děti. Spolu jsme od 14 let. Naše dětství bylo psychicky náročné, takže náš příběh doslova pekla začal už od dětských let. Oba jsme vyrostli ve fyzickém násilí, kdy byly otcem a otčímem bité naše mámy a kde jsme byli svědky nevěr rodičů. Následně jsme byli biti rodiči i my, a dá se říct, že dosti hrubým způsobem, takže jsme se těšili, až budeme dospělí a budeme moci odejít od rodičů a žít konečně spolu. Navíc rodiče byli výhradně proti našemu vztahu, a to se znali, takže jsme to absolutně nechápali. Dostali jsme zákaz být spolu. Abychom se mohli stýkat, přestali jsme chodit do školy a následně začali užívat pervitin, pít alkohol, kouřit trávu a žít nočním životem.

Sylvie vyrostla v nevěstinci, jelikož její otec vlastnil noční kluby. V jednom i žili. Od 12 let utíkala z domu a velmi se za rodiče styděla, neboť se jí smály děti jak ve škole, tak venku. Začala se stýkat s klukem, který ji fyzicky napadal a zamykal ve sklepech, kde ji trýznil a znásilňoval, ale jelikož nechtěla být s rodiči, tak raději utíkala pořád za ním a myslela si, že u něj nalezne, co jí doma scházelo přesto že byl násilník. Když jí hrozil diagnostický ústav, raději se podřídila rodičům. Veškerý kontakt s tímto přítelem skončil, jakmile byl do diagnostického zařízení umístěn i on. Po nějakém čase jsme se poznali s nynějším manželem Josefem a začali jsme spolu žít.

Když nám bylo 16, čekali jsme naše první miminko, a to jsme s drogami sekli. Čekali jsme Isabellku, kterou nás rodiče donutili dát pryč. Sylvie šla přes známosti rodičů ve 4. měsíci těhotenství na potrat. Věděli jsme, že jsme čekali holčičku. Psychicky jsme to nezvládli. Za 3 měsíce po potratu jsme čekali našeho prvního syna, a rodiče nás vyhodili z domu. Takže jsme přebývali, kde se dalo. Po vchodech paneláků nebo v autě, bez peněz na jídlo a vše potřebné.

Po pár letech se naše cesty rozdělily. Já jsem šel do vězení. Sylvie byla situací donucena dělat v nočních klubech. Rodiče ji sice nechali bydlet u sebe, ale musela za vše platit, i za hlídání syna. Aby zvládla přes den být se synem a v noci pracovat, opět spadla do tvrdých drog a užívala antidepresiva. Já jsem se ve vězení také vrátil k drogám.  

Bylo strašně těžké být bez sebe, drogy jsme viděli jako jediné východisko. Sylvie to však psychicky neunesla a pokusila se o sebevraždu. Otrávila se prášky na spaní, užila velkou dávku alkoholu a drog, a skončila na ARU, kde byla připojena na umělou plicní ventilaci, jelikož to její organismus nezvládal. Pak byla převezena do psychiatrické léčebny do Opavy. Drogy pár let nebrala.

Po nějaké době jsem byl propuštěn na svobodu. Po návratu jsme se vzali a chtěli uvést konečně život do pořádku, jenže naši rodiče opět nechtěli, ať jsme spolu. Dále jsme měli problémy s různými lidmi a byli jsme situací donuceni opustit na nějakou dobu naše děti. Letěli jsme sami na dovolenou do Egypta, odkud jsme se už nevrátili zpět. Starší syn si myslel, že jsem Sylvii zabil, jelikož mu to takto podal někdo z našich blízkých. Následně po nás bylo vyhlášeno celostátní pátrání.

Děti utrpěly obrovské trauma. A to bylo nejkrutější období – být bez nich. A tehdy, když jsme byli nejvíce na dně, jsme opět začali užívat drogy a chtěli jsme se zabít. Když se k tomu schylovalo víc a víc a my plánovali, že si koupíme plynovou bombu nebo se předávkujeme heroinem a ukončíme tak svůj život, byli jsme na náměstí v Olomouci přivedeni k Bohu přes Zasáhnout svět. Bylo to výjimečné! Vystoupili jsme z vlaku (byli jsme na cestě za babičkou na hřbitov) a tam hrály chvály Bohu a kázalo se evangelium. My to uslyšeli a začali plakat. Vtom si nás všimla jedna sestra na vozíčku, přijela za námi a začala nám říkat, že nás Ježíš MILUJE a my plakali ještě víc. Byli jsme následně spaseni a bylo to NEUVEŘITELNĚ silné! Zůstali jsme tam dvě hodiny, modlili se za nás a my s nimi za naše děti a životy.

Po půl roce, co jsme byli spaseni, se nás satan stále snažil zničit, a to jakkoliv. Hlavně nechtěl, abychom navštívili církev, ale Bůh začal jednat skrze bratra, který nás přivedl k Bohu, a vytrvale nám půl roku volal i psal, snažil se nás přivést na Boží cestu, a to i přesto, že věděl, že užíváme drogy dál. Dokonce nám náš úžasný bratr Roman z Olomouce nabídl, že je ochotný přijet do Ostravy a vzít nás do sboru. My nějak nechtěli, ale řekli jsme, že ano. Přijel i se sestrou Lucinkou a vzali nás tam. Popíšeme to takto…

Mysleli jsme si, že jdeme někam do kostela na mši, a řekli jsme si: „No tak půjdeme a uvidíme, třeba tam jednou za čas můžeme zajít.“ A stalo se něco nádherného! My přišli do církve, a ne do kostela, což jsme byli úplně překvapení, že se tam zpívají chvály Bohu v moderním stylu, a žasli jsme nad aparaturou, která ve sboru je, a nad tím, jaké to tam je. Nevěděli jsme, že to tam takhle skvěle žije, a taky jsme netušili, jaká svoboda v církvi je. Žasli jsme také nad lidmi, kteří tam chodí, i mladá generace i Romové, což je super, protože oba naši otcové jsou Romové a není žádný rozdíl, jestli je někdo Rom nebo bílý. Prostě jsou si všichni rovní.

Také bychom rádi popsali, že celý sbor nás úplně krásně přijal a jsme všichni přátelé. Navíc se stala úžasná věc! Když jsme tam byli poprvé, tak byly zrovna křty, takže jsme se nechali pokřtít. Bylo to úžasné a dost šokující, že jsme vůbec mohli, když jsme tam přišli poprvé. A to svědčí o tom, jak je Bůh úžasný a lidé, kteří mu slouží, také.

Když jsme byli v církvi podruhé, Bůh Sylvii uzdravil skrze Boží moc a službu evangelisty Alexe Peremota, který věrně slouží našemu Pánovi. Sylvie měla od 2 let po těžkém úrazu zkrácenou levou nohu o 3 cm a celý život trpěla neúnosnými bolestmi zad. Po uzdravení jsou nohy bez rozdílu stejné a bolesti ustoupily, což je i lékařsky potvrzené, protože celý život docházela k ortopedovi.

Náš úžasný pastor Petr Lakomý nám velice pomohl s duchovními věcmi, kterým jsme vůbec nerozuměli. Nevěděli jsme, co je Bible, a ani jak se v ní orientovat. Patří mu velký dík, že se nás ujal a přišel nám tyto věci vysvětlit i k nám domů, aniž bychom se nějak více znali.

Takže patří velké DÍKY našemu Pánu za takto skvělého pastora, perfektní zpěvačky a také za Petra Kubu, který naši církev vede tím nejlepším směrem. Když jsme začali pravidelně navštěvovat sbor, tak se nám postupně začal měnit život před očima. Máme Ježíše plně v srdci a nalezli jsme nekonečnou a věčnou LÁSKU, SVOBODU, ŠTĚSTÍ, RADOST, POKOJ a VĚČNÝ ŽIVOT. Jsme abstinenti, a hlavně jsme konečně ŠŤASTNÍ A DNES UŽ VÍME, CO A KDO JE LÁSKA. Je to BŮH. ŽIJEME V KRISTU A KRISTUS ŽIJE V NÁS A TO NAVĚKY. HALELUJA! Jsme šťastní! Ježíš je prostě ÚŽASNÝ! Každý, kdo pozná pravdu a následuje JEŽÍŠE KRISTA, bude osvobozen. JEŽÍŠ JE CESTA, PRAVDA A ŽIVOT. AMEN🙏

Jeden komentář k “Životní příběh Josefa a Sylvie

  • 16.7.2024 o 16:46
    Permalink

    Rád bych viděl ty lékařské zprávy. Nemějte mi to za zlé, ale v jistých křesťanských kruzích se děje hodně temného stran uzdravování a rádoby zázraků…

    Reply

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *