Vejdi do Země zaslíbené

Osudy starozákonního Izraele jako předobraz duchovního života křesťana

Když se apoštol Pavel v 10. kapitole svého prvního listu do Korintu zmiňuje o putování starozákonního izraelského lidu do Země zaslíbené, hovoří o tom, že věci, které Izraelci zažili, se nám staly příkladem a ponaučením. (1K 10,6) V příběhu vysvobození Izraele z egyptského zajetí a v jejich putování pouští do země, kterou Bůh zaslíbil jejich praotcům, můžeme najít mnohé paralely s duchovním životem křesťana. Tyto paralely odrážejí mnohé principy, které jsou pro náš duchovní život nesmírně důležité. Pokud jim správně porozumíme a poučíme se, jak nám to doporučuje apoštol Pavel, můžeme se ve svém duchovním životě vyhnout mnohým problémům a dosáhnout pokladů Božího království, naší Země zaslíbené.

Narodili se v otroctví

Když se za dnů Josefových přestěhoval Jákob se svými dvanácti syny a jejich rodinami do úrodné delty Nilu, ještě vůbec nemohla být řeč o izraelském národu. Tato relativně malá skupina lidí se v Egyptě usadila a v průběhu několika generací se nesmírně rozmnožila. Jejich plodnost a životaschopnost byla tak velká, že vyvolávala obavy v domácím obyvatelstvu Egypta. Bible to popisuje slovy: „Ale synové Izraele se plodili, hemžili a množili, a bylo jich velmi mnoho, takže ta země byla jimi naplněna.“ (Ex 1,7) Když se vyměnily vládnoucí dynastie a v Egyptě povstal faraon, který „neznal Josefa“, byl izraelský lid považován za přímé ohrožení Egypta, jakousi pátou kolonu, která se mohla kdykoli přidat na stranu nepřátel říše.

Reakcí egyptské státní moci byl v podstatě první holokaust v dějinách lidstva. Izraelci byli zotročeni, vznikly pracovní tábory, kde za nelidských podmínek museli pracovat na egyptských kolosálních stavbách. Toto však zotročovatelům Božího lidu nestačilo, jejich cílem bylo Izraelce zcela vyhubit. V knize Exodus se dočítáme, že bylo vydáno státní nařízení přikazující porodním asistentkám usmrtit každé židovské novorozeně mužského pohlaví. Když tato metoda kvůli bohabojnosti těchto žen nezabírala, byl vydán zákon nařizující hodit každého nově narozeného židovského chlapce do Nilu.

V této bezútěšné situaci volal izraelský lid k Hospodinu, který se rozhodl zakročit a poslat jim zachránce – Mojžíše.

Máme-li poukázat na paralely této etapy dějin Izraele s křesťanským životem, nemusíme je nikterak složitě hledat. Všimněme si skutečnosti, že izraelský národ se zrodil v otroctví. Objevil se v nepřátelské zemi zotročován a pronásledován jejím krutým režimem. Všeobecně platí, že v takové situaci se narodí úplně každý člověk. Rodíme se jako otroci hříchu, spoutáni zděděnými hříšnými tendencemi a trápeni a utlačováni démonickými silami směřujeme do zatracení. (Ř 3,9; 6,16-20) Nelichotivý duchovní osud hříšného lidstva je velmi podobný realitě, kterou zažíval Izrael v Egyptě. Hřích má podobně jako egyptské úřady za cíl svého otroka zabít. (Ř 6,23) Situace člověka bez Boha je tedy velice podobná realitě, kterou zažíval izraelský lid v Egyptě. Podobné je také řešení – zachránce poslaný od Boha. V případě starozákonního Izraele Mojžíš, v případe padlého lidstva Boží Syn, Mesiáš Ježíš z Nazareta.

Hospodin, tvůj Bůh, ti ustanoví proroka jako jsem já ze tvého středu, ze tvých bratří. Jeho poslouchejte.

Bůh poslal zachránce

Bohem poslaným zachráncem izraelského lidu byl Mojžíš. Na první pohled se to možná nezdá, ale mezi Mojžíšem a Kristem nalézáme také množství paralel. Vysvětlení je jednoduché: osoba Mojžíše byla prorockým předobrazem Mesiáše. Sám Mojžíš na sklonku svého života prorokuje o Mesiáši, když říká: „Hospodin, tvůj Bůh, ti ustanoví proroka jako jsem já ze tvého středu, ze tvých bratří. Jeho poslouchejte.“ (Dt 18,15; ČSP)

O zázračném narození Pána Ježíše Krista víme, někdy nám však uniká, že i Mojžíšovo narození je spojeno se zázrakem, a to nemalým. Podle faraonova nařízení měli být novorozenci mužského pohlaví házeni do Nilu. Mojžíšovi rodiče toto nařízení neposlechli, ale svého syna se snažili ukrýt. Když to však už nebylo možné, poslali ho v proutěném košíku po Nilu a svěřili jeho osud do Božích rukou. Mojžíš se ani neutopil ani ho nesežrali krokodýli, ale byl vyloven z řeky faraonovou dcerou, která ho přijala za vlastního. Osud dítěte se tedy dramaticky změnil: z odsouzence na smrt se stal člen faraonovy rodiny.

Dokud si Mojžíš neuvědomil svůj skutečný původ, vyrůstal v královském paláci jako potomek faraona. Když však zjistil, kým ve skutečnosti je, ztotožnil se s Božím lidem do takové míry, že v konfliktu, ve kterém se zastal židovského otroka proti jeho egyptskému dozorci, Egypťana zabil a byl nucen uprchnout z královského dvora i ze země. I když zde paralela není úplně přesná, Mojžíš se zde podobá Božímu Synu, který opustil nebeský majestát a stal se jedním z lidí, aby jim svou obětí na kříži mohl přinést vykoupení z otroctví a následků hříchu a záchranu před přicházejícím Božím soudem. (Fp 2,6-8)

Ve čtyřiceti letech se Mojžíšovi začal nový život v midjánské zemi1. Oženil se, zplodil potomky a dalších čtyřicet let se věnoval poklidnému životu pastýře. Když se skončilo toto „období přípravy“, proběhlo Mojžíšovo památné setkání s hořícím keřem, z něhož k němu promluvil Bůh. Představil se mu svým smluvním jménem JHVH. Přesnou výslovnost tohoto jména žel neznáme. Je to proto, že Židé toto jméno nevyslovovali, aby se ani náhodou neprovinili proti přikázání, zakazujícímu brát Boží jméno nadarmo. Když četli biblické texty, ve kterých bylo toto jméno použito, většinou ho nahrazovali výrazem Adonaj (Pán). Překladem tohoto výrazu vzniklo v češtině slovo Hospodin jako většinou užívané pojmenování Boha Židů a křesťanů. Ke svému jménu Bůh také poskytl výklad: Jsem, který jsem. Bůh se tak označil ze jedinou bytost, která existuje nezávisle, sama o sobě a je původem existence čehokoli jiného.

Bůh Mojžíše povolal k úloze vyvést jeho lid z egyptského otroctví. Mojžíš, vědom si svých omezení, se nejdříve zdráhal přijmout toto povolání, posléze se ovšem Boží vůli podřídil. Ke své úloze dostal od Boha nadpřirozenou schopnost činit zázraky a znamení. Tato skutečnost také koresponduje s nadpřirozeným zmocněním, kterého se Božímu Synovi dostalo, když na něj sestoupil Duch Svatý po jeho křtu v Jordánu. Pán Ježíš do té doby neučinil žádný zázrak, když byl však naplněn Duchem Svatým a obstál v pokušení na poušti, vrátil se do Galileje v moci ducha a začal konat jeden zázrak za druhým a kázat, že je možné vyjít z otroctví hříchu a vstoupit do Božího království, které se s příchodem jeho osoby přiblížilo k lidem. Přibližně o 1500 let dříve se Mojžíš vrátil do rodného Egypta, aby kázal o zaslíbené zemi a stal se Božím nástrojem na vyvedení Izraele z otroctví.

Pokřtěni v Mojžíše

Mojžíš se vrátil do Egypta a spolu se svým bratrem Áronem kázali lidu o tom, že Bůh vyslyšel jejich volání a vyvede je z Egypta do země, kterou zaslíbil jejich praotcům. Jak velmi se toto poselství podobá evangeliu, které později, už v Zemi zaslíbené, kázal sám Boží Syn! Je možné být vysvobozen z otroctví hříchu, být smířen s Bohem a dosáhnout naplnění všech Božích zaslíbení! Boží království je blízko a je potřeba jediné věci: činit pokání, tedy zanechat hříchů a následovat Krista.

Mojžíš s Áronem však nebyli pouze kazateli naděje pro zotročené Izraelce, byli také zvěstovateli Božího soudu, kteří konfrontovali faraona a vyzývali ho, aby propustil jejich lid. Faraonova neposlušnost a zatvrzelé srdce vedly k sérii pověstných „egyptských ran“, Božích soudů, které zdevastovaly celou egyptskou zemi.

Poslední rána dopadla během noci, zvané Pesach, kterou si dodnes Židé i křesťané připomínají během oslav velikonočních svátků. Bůh skrze Mojžíše ohlásil, že zmíněné noci bude anděl Zhoubce zabíjet všechny egyptské prvorozené děti. Izraelskému lidu dal Hospodin konkrétní instrukce, jak této ráně uniknout. Měli si pomazat zárubně dveří svých domovů krví obětovaného pesachového beránka. Tento beránek už tehdy symbolicky představoval „beránka Božího, který odnímá hřích světa“ – Ježíše Krista. Nevinná krev Mesiáše i dnes zachraňuje před následky hříchů ty, kteří v něho uvěří a aplikují jeho krev prolitou na kříži na své hříchem poskvrněné životy.

Boží milost je úžasná a díky ní máme k dispozici posvěcující moc Ducha Svatého a také vodní křest.

Zachráněni před zhoubou a propuštěni zdrceným faraonem se Izraelci vydali za Mojžíšem na cestu do Země zaslíbené. Již se blížili k Rudému moři, když za sebou v dáli uviděli jízdu egyptské armády, která je na rozkaz faraona začala pronásledovat a měla za úkol je zničit. Na břehu moře, tváří v tvář jisté smrti, zažil starozákonní Izrael velice důležitou zkušenost, která svým významem přesahuje do Nové smlouvy. Apoštol Pavel napsal: „Všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři.“ (1K 10,2; ČSP) Když byl Izrael dostihnut egyptskou armádou, nejprve se objevil oblak a ohnivý sloup a oddělil Egypťany od Izraelců. Potom Mojžíš na Boží pokyn vztáhl svou hůl nad moře a Hospodin ho mocným větrem rozdělil na dvě části, takže Izraelci mohli bezpečně suchou nohou přejít na druhý břeh. Egypťané se pustili za nimi, ale když byli Izraelci na druhém břehu, Mojžíš opět vztáhl svou hůl nad moře, které se vrátilo zpět, zaplavilo celou egyptskou armádu, a ta se v něm utopila. Izrael tak byl definitivně vysvobozen z Egypta, který nad ním ztratil všechnu moc a už mu nemohl jakkoli ublížit.

Podobnou zkušenost zažívají lidé, kteří se obrátí ke Kristu, pří svém křtu. Rozhodli se poslechnout Boží volání, opustit hříšný životní styl a vysvobodit se z nadvlády hříchu. Poslechli Boží volání, přijali Ježíše Krista jako svého Pána s Spasitele, Duch Svatý se dotkl jejich srdcí, v důsledku čeho se mohli znovuzrodit a jejich odhodlání následovat Pána je jednoznačné a pevné. Hřích, který je do té doby držel v otroctví, se však nechce jen tak lehce vzdát. Zápas o duši člověka a její věčný osud někdy probíhá velice urputně. Síly pekla pronásledují člověka a snaží se opět převzít kontrolu nad jeho životem. Kdyby byl člověk odkázán pouze na vlastní síly, bylo by téměř nemožné trvale žít život, který se líbí Bohu. Boží milost je úžasná a díky ní máme k dispozici posvěcující moc Ducha Svatého a také vodní křest, který není pouhým rituálem, při němž člověk vyjadřuje svou vůli stát se křesťanem, ale má hluboký duchovní význam a moc.

Biblický vodní křest je samozřejmě projevem vůle člověka následovat Krista, představuje však také naše ztotožnění se s Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním, bývá označován jako pohřeb našeho starého člověka a naše povstání k novému životu v Kristu. (Ř 6,3-6; Kol 2,12; 1Pt 3,21) Křest je pro život následovníka Ježíše Krista stejně důležitým milníkem jako přechod Rudého moře pro Izraelský lid.

Křtem jsou síly temnoty v lidském životě křesťana radikálně oslabeny a on tak získává ideální východiskovou pozici pro následování Krista a život v posvěcení, ve svobodě od nadvlády hříchu. Křest je skutečným startem do svobodného života tak, jako tomu bylo u přechodu přes moře pro Izrael.

Náš Bůh je dobrý pastýř a o svůj lid putující do Země zaslíbené se příkladně a věrně stará.

Dech beroucí spektakulární zážitek zázračného přechodu přes moře jistě v Božím lidu vyvolal obrovskou euforii. Krátce po něm však Izraelci vstoupili do každodenní rutiny cesty pouští, která ležela mezi nimi a Zemí zaslíbenou. Jejich cesta nejprve vedla na horu Sinaj, kde Mojžíš obdržel od Hospodina Desatero, soubor nejdůležitějších etických zásad, dodnes považovaných za základ židovsko-křesťanské civilizace. V období Nové smlouvy je křesťanům Boží zákon zapsán prostřednictvím Ducha Svatého přímo do srdce. (Jr 31,31-34) Pán Ježíš podle vlastních slov nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. (Mt 5,17) Byl jedinou lidskou bytostí, které se podařilo dokonale naplnit Mojžíšův zákon, a tak se také mohl stát dokonalou obětí, jejíž nevinná krev mohla přinést smíření mezi Boha a hříšné lidstvo. Křesťané dnes sice nemusí zachovávat různé ceremoniální předpisy Zákona, ale jeho morální principy nikdy nepřestaly platit.

Mojžíšova úloha byla velice přesným předobrazem díla Mesiáše: zachránil svůj lid z otroctví, převedl je „mořským křtem“ do nového života svobody, přinesl jim Zákon, ukazatel cesty2 k dobrému životu a vedl je cestou do Země zaslíbené, předobrazu Božího království.

Země zaslíbená nadosah

Putování do Kanaánu původně vůbec nemělo trvat dlouho. Relativně brzy po odchodu ze Sinaje dorazili Izraelci do Kádeše, místa, odkud měli podle původního Božího plánu dobýt svatou zemi. Ve 13. a 14. kapitole knihy Numeri čteme o výpravě 12ti zvědů, kteří měli prozkoumat zemi a přinést o ní zprávu Izraelcům. Žel se dočítáme také o reakci zvědů na to, co zjistili a o reptání lidu, které způsobila jejich nevěra. Zvědové našli zemi, která „oplývala mlékem a medem“, velmi dobrou zemi hojnosti a bohatství, která však podle jejich slov měla zásadní nedostatek: bylo o ni třeba bojovat, nacházela se v ní velká opevněná města a mezi lidmi bydleli obři, potomci Enákovi. (S jedním z nich – Goliášem – se později utkal budoucí král David.) Tato skutečnost vyvolala v deseti z dvanácti zvědů strach, v jehož důsledku zpochybnili samotný záměr Boha Izraele dobýt zemi, kterou jim zaslíbil. Pouze dva z těchto zvědů – Jozue a Káleb ukázali, že mají jiného ducha. Stačilo jim Hospodinovo slovo, že bude s nimi a oni své nepřátele porazí. Snažili se přesvědčit lid, ale nevěra a strach rozeseté slovy ostatních deseti zvědů způsobily mezi Izraelci takový strach a reptání, že lid začal volat po návratu do Egypta. V důsledku této vzpoury musel lid dalších 40 let bloudit po poušti, dokud nevyhynula generace, která svou nevěrou zabránila izraelskému lidu dobýt zem.

Tato zkušenost Izraele je obrovskou lekcí o tom, jak může strach a tělesné smýšlení zabránit lidem v dosažení Božích zaslíbení. Podstatou víry je důvěra Hospodinu a spolehnutí se na jeho Slovo. Pro jakékoli duchovní vítězství je taková víra nezbytně důležitá. Jedinými pamětníky této vzpoury, kteří o 40 let později vešli do Země zaslíbené a dobili ji, byli věrní a věřící Jozue a Káleb. Jejich příklad je velkou inspirací pro všechny boje víry, které jako křesťané zažíváme. V tomto příběhu je skryto ještě jedno poučení: proti tomu, abychom získali všechna požehnání, která nám Bůh zaslíbil, existuje odpor, a proto je za ně potřeba ve víře bojovat.

Poušť

Čtyřicetileté putování po poušti bylo výsledkem výše popsané vzpoury. Navzdory tomu, že nebylo v dokonalém Božím plánu pro Izrael, Bůh i během něho neustále prokazoval svému lidu věrnost. Šaty, které měli Izraelci na sobě, se opotřebováním nezničily, jejich potřeby byly neustále nadpřirozeně naplňovány a stále je provázel oblak Boží slávy. (Dt 29,5; Ex 16; Ex 40,36-38)

Během jejich putování pouští však stále znovu a znovu propukaly různé vzpoury lidu a reptání, buď proti Mojžíšovi, nebo samotnému Hospodinu. Tyto vzpoury vždycky způsobily to, že na lid přicházely v různých podobách Boží soudy. Mojžíš se vždycky musel modlit za Izraelce, aby tyto soudy pominuly.

Náš křesťanský život bývá často označován jako cesta. (Sk 9,2) Skutečně je to cesta následování Pána Ježíše Krista, cesta za Božími zaslíbeními, za naplněním jeho dokonalé vůle pro naše životy. Tato cesta si vyžaduje víru a odvahu. Na putování Izraele pouští vidíme jeden fantastický princip: naplnění Božích zaslíbení se nestane automaticky, pro jejich dosažení (uchvácení) potřebuje Boží lid víru. Boží péče o naše životy a o naplňování našich potřeb se však automaticky děje. Náš Bůh je dobrý pastýř a o svůj lid putující do Země zaslíbené se příkladně a věrně stará.

To, na co si musí Boží lid i v období Nové smlouvy dát veliký pozor, jsou vzpoury a reptání proti Bohu a jeho povolaným služebníkům. Toto jednání nikdy nepřineslo nic dobrého, bylo však příčinou Božích soudů a mnohých nepříjemností pro Boží lid. (1Kor 10)

Přejdi Jordán

Po čtyřicetiletém putování pouští stanuli Izraelci pod vedením Jozueho u řeky Jordán na hranici země, kterou jim Hospodin zaslíbil. Na Boží pokyn měli přejít řeku a začít vlastní dobývání země. Bůh zázračně načas přerušil tok Jordánu a izraelský lid suchou nohou vstoupil do své země. (Joz 3)

Řeka Jordán má velký význam i v Nové smlouvě. Právě v této řece se nechal Janem Křtitelem pokřtít Mesiáš a sestoupil na něj Duch Svatý. Křesťanská zkušenost naplnění (nebo křtu) Duchem Svatým je pro duchovní život věřícího nesmírně důležitá. Duch Svatý je v našich životech jakousi prvotinou nebeského království a byl nám dán proto, aby nám ukázal, co všechno nám bylo od Otce darováno. (1Kor 2,12) Skrze naplnění Duchem vstupujeme do reality Božího království, jehož moc a slávu můžeme zažívat už zde na zemi.

Zkušenost Gilgálu

Krátce po přechodu Jordánu se Izraelci utábořili v Gilgálu, kde vztyčili dvanáct pamětních kamenů a celá generace, která vešla do Země zaslíbené, byla obřezána. Obřízka byla znamením smlouvy s Bohem, kterou Hospodin nařídil už patriarchovi Abrahámovi. V Nové smlouvě už neprobíhá tělesným způsobem, ale jedná se o „obřízku srdce Duchem“. (Ř 2,29) Společenství s Duchem Svatým má významný vliv na vnitřní život člověka. Duch Svatý věřícího posvěcuje a vnitřně mění na Boží obraz. Křesťanovi také, podobně jako těch 12 kamenů v Gilgálu, připomíná Boží skutky a výroky. (J 14,26)

Dalším duchovním významem Gilgálu je skutečnost, že právě zde Hospodin z Izraelců „odvalil egyptskou potupu“. (Joz 5,9) Živá zkušenost s Duchem Svatým pomáhá křesťanům změnit svou mentalitu a vnímání sebe samých. Již více se nemusí vnímat jako otrok hříchu a mentalitu porážky a neúspěchu může nahradit mentalita vítězství a vědomí Božího požehnání na jeho životě.

Bůh bojuje za svůj lid

Další zkušenost, kterou Izrael zažil, byla potvrzením víry, kterou před čtyřiceti lety projevili Jozue s Kálebem. Měli před sebou lidskými prostředky nedobytné město Jericho. Bůh ukázal Jozuemu velice neobvyklý způsob, jak překonat nedobytné hradby tohoto slavného města. Během sedmi dní měli Izraelci obcházet toto město, sedmého dne tak měli učinit sedmkrát a kněží, kteří šli před archou smlouvy měli zatroubit na beraní rohy, potom měl lid spustit veliký křik. Izraelci učinili, jak jim bylo přikázáno a nastal další z obrovských zázraků na jejich cestě z Egypta do Země zaslíbené: zdi nedobytného města se zřítily a pro izraelské vojsko bylo poměrně jednoduché šokované obránce města přemoci.

Tento příběh je úžasným příkladem toho, že když děláme věci Božím způsobem a jsme poslušni jeho instrukcí, úspěch se dostaví, a to i když dopředu vypadá jako velice nepravděpodobný. V duchovním životě se poslušnost Bohu a jeho Slovu vždycky vyplatí.

Země zaslíbená dobyta

Izrael byl Bohem povolán, aby úplně dobyl Zem zaslíbenou. Kanaánské národy, typické svými krutými pohanskými zvyky, měli být nelítostně pobity. Věřícím Nové smlouvy to ukazuje na nesmiřitelnost konfliktu, který probíhá v duchovním světě. Našimi nepřáteli dnes nejsou lidé, ale duchovní síly zla, které lidstvo ovládají a manipulují. (Ef 6,12) Izraelci žel ve svém boji proti kanaánským národům nebyli důslední a později jim to způsobilo mnoho komplikací. Pohanské kulty začaly „prosakovat“ do izraelské zbožnosti podobně, jako o pár tisíc let později do křesťanství. Pozdější judští a izraelští proroci na to vytrvale upozorňovali.

Buďme proto jako Jozue, nelekněme se obrů, přejděme Jordán a převezměme do dědictví to, co pro nás Pán Ježíš získal.

Pro úspěch dobývání země bylo také velice důležité posvěcení Božího lidu, tedy oddělení od všeho nečistého a prokletého. Pokud se Izraelci jakkoli znečistili, Boží přízeň a úspěch od nich odešly. Tuto skutečnost výborně ilustruje příběh Akána, o němž se píše v 7. kapitole knihy Jozue. Když chtěl Izrael po Jerichu dobýt daleko menší a velice slabě opevněné město Aj, byl překvapivě poražen. Když Jozue volal k Hospodinu, proč se tak stalo, Bůh nadpřirozeně odhalil příčinu této porážky. Jeden z Izraelců si totiž jako kořist přivlastnil nějaké věci pocházející z Jericha. Toto město přitom bylo prokleto a určeno na úplnou záhubu, nemělo tedy z něho zůstat nic. Tato Akánova „drobná neposlušnost“ později způsobila zmíněnou porážku Izraele v boji o Aj. Když byl viník potrestán a odstraněn z Božího lidu, bylo již jednoduché zmíněné město dobýt. Posvěcení je tedy pro úspěch v dosahování Božích zaslíbení velice důležité. Tato skutečnost platí dodnes.

Podíváme-li se na současnou geopolitickou situaci, vidíme, že boj o zemi zaslíbenou trvá dodnes. Podobně jako zápas každého Božího dítěte, které odevzdalo svůj život Pánu Ježíši Kristu a s vírou se usiluje vstoupit do všech Božích zaslíbení, která nám byla v Kristu darována. Mesiáš svou smrtí na golgotském kříži a slavným zmrtvýchvstáním dokonal dílo vykoupení a otevřel každému, kdo v něho věří, brány země zaslíbené se všemi jejími poklady. Buďme proto jako Jozue, nelekněme se obrů, přejděme Jordán a převezměme do dědictví to, co pro nás Pán Ježíš skrze své dílo vykoupení získal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *