Tajemství bázně před Hospodinem

Máme se bát Boha – ano nebo ne?

„V Cesareji žil nějaký muž jménem Kornélius, setník pluku zvaného Italský, člověk zbožný, který se bál Boha s celým svým domem, dával mnoho almužen lidu a stále se modlil k Bohu. Kolem třetí hodiny odpoledne spatřil jasně ve vidění Božího anděla, jak k němu vešel a řekl mu: ‚Kornélie!’ Pozorně na něho pohlédl, ulekl se a řekl: ‚Co je, Pane?’ Anděl mu řekl: ‚Tvé modlitby a tvé almužny vystoupily, jako připomínka před Bohem.’“ (Sk 10,1-4 ČSP)

Tato pasáž ze Skutků apoštolů vypráví příběh římského setníka Kornélia. Člověka, v jehož domácnosti, která se obrátila ke Kristu, poprvé sestoupil Duch Svatý na pohany. V dějinách lidstva se jednalo o jedinečnou událost. Bůh potvrdil slova proroků staré smlouvy a do svého plánu spásy zahrnul také pohanské národy, které nebyly přímými potomky Abrahama a nepatřily k vyvolenému Božímu lidu. Podle svědectví Písma byl Kornélius člověkem, který zaujal Boha svou zbožností. Čteme dokonce, že byl člověkem, který se s celou svou domácností „bál Boha“. Jeho život a vztah k Bohu dosahoval takových kvalit, že si ho Bůh vyvolil, aby se stal prvním pohanem naplněným Duchem Svatým. Kornéliova bohabojnost byla jedním z hlavních charakteristik jeho života, kterou Písmo vyzdvihuje. Pochopíme-li správně, co to je Boží bázeň, přinese to do našich životů obrovské požehnání, podobně jako tomu bylo v případě Kornélia.

Co je to vlastně Boží bázeň?

V češtině používáme výraz Boží bázeň (nebo bázeň Hospodinova či bázeň před Hospodinem), přičemž slovo bázeň je překladem hebrejských výrazů jira (strach, úcta) a pachad (hrůza, strach) a řeckého slova fobos (strach, děs, hrůza). Všeobecně můžeme říci, že jde o obyčejná slova označující prožívání emoce, kterou nazýváme strachem. Biblické texty často používají výrazy obyčejného života, kterými vyjadřují duchovní skutečnosti. Pouze některé z výskytů těchto slov se týkají vztahu mezi člověkem a Bohem. Překladatelé Bible do českého a slovenského jazyka tato slova v kontextu vztahu k Bohu nepřekládají jako strach, ale jako bázeň. Tento poněkud archaický výraz má v tomto kontextu opodstatnění. Strach je totiž všeobecně vnímán jako něco negativního; je to emoce, kterou lidé (pokud tedy nejde o milovníky hororů) většinou neradi prožívají. Bázeň Hospodinova je podobně jako radost Hospodinova veskrze pozitivní. V biblickém ponětí je Boží bázeň vysoká míra úcty k Bohu, která vede člověka k rozhodnutím a životnímu stylu, které jsou v souladu s Hospodinovým charakterem a jeho vůlí. Člověk necítí panický strach z Boha ale obrovský respekt, který ho nutí brát vážně svého Stvořitele a jeho vůli.

Bázeň Boží kráčí ruku v ruce s milováním Boha.

Bázeň Boží kráčí ruku v ruce s milováním Boha. Biblickou analogii pro tento druh bázně nacházíme v křesťanském manželství. Podle apoštola Pavla je vztah mezi manželi obrazem vztahu Krista a církve. Píše o tom následující slova: „Toto tajemství je veliké; vztahuji je však na Krista a na církev. Ale také jeden každý z vás ať miluje svou ženu jako sám sebe a žena ať se bojí svého muže.“ (Ef 5,32-33 ČSP) Pavel zde zajisté nepíše o tom, že v křesťanských manželstvích by měli ženy mít hrůzu ze svých mužů, ale sděluje nám, že ženy mají mít své muže v úctě. Postoj a emoce ženy „bojící se svého muže“ je veskrze pozitivní podobně jako Boží bázeň, kterou lidé cítí a projevují vůči svému Stvořiteli.

Pravá bázeň Hospodinova vychází z upřímného vztahu k Bohu. Nejde o nic předstíraného nebo falešného. Neexistuje něco jako deklarovaná Boží bázeň. Ta buď v životě člověka je, nebo není. Prorok Izaiáš káral falešnou bázeň starozákonního Izraele: „Panovník řekl: Protože se tento lid přibližoval svými ústy a ctili mne svými rty, ale jeho srdce se ode mne daleko vzdálilo – jejich bázeň přede mnou je naučena z příkazu lidí, proto hle, já znovu podivuhodně naložím s tímto lidem, podivuhodně a neobyčejně. A zahyne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zahalena.“ (Iz 29,13-14 ČSP) Z tohoto textu vyplývá, že Boží bázeň je především záležitostí srdce, nevzniká z naučených příkazů lidí, ale z upřímné lásky k Bohu. Nestačí někomu přikázat, aby byl bohabojný, člověk musí upřímně milovat Boha, zažít jeho dotek ve svém srdci a chtít se změnit. O člověku, který se touží líbit Bohu v každé oblasti svého života a jedná podle toho, můžeme říci – podobně jako o Kornéliovi, že je bohabojný.

V Písmu nalézáme verš, který můžeme označit za jakousi definicí Boží bázně: „Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo; povýšenost, pýchu, zlou cestu a obojaká ústa, to nenávidím.“ (Př 8,13 ČSP) Tento verš nám opět potvrzuje již zmíněnou myšlenku, že bázeň Hospodinova je především správným postojem lidského srdce k Bohu a k vlastnímu životnímu stylu. Miluje-li někdo upřímně Boha, záleží mu na tom, aby nehřešil a líbil se Bohu. Vidíme zde, že Boží bázeň není nějakou abstraktní teologickou nebo filosofickou kategorií, ale že se jedná o velice praktickou věc, která má přímý dopad na životní styl člověka.

Boží bázeň jako vakcína proti skrytým hříchům

„Neproklínej hluchého a nedávej překážku před slepého, ale boj se svého Boha. Já jsem Hospodin. Před šedinami povstaň, cti starce a boj se svého Boha. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,14.32 ČSP)

„Boj se svého Boha!“ Tento příkaz nalézáme v Mojžíšově zákoně v souvislosti s varováním proti zvláštnímu druhu hříchů. Proklínání hluchého nebo kladení překážek před slepé je skrytou zlomyslností, na kterou se nikdy nemusí přijít. Hluchý neslyší nadávky a slepý netuší, že to, o co klopýtl, mu bylo pod nohy zákeřně nastraženo. Podobně je to i s úctou ke starým lidem, kteří si ji nedokáží vynutit a mnohdy jsou úplně bezmocní a nedokáží se bránit různým příkořím.

Neexistuje něco jako deklarovaná Boží bázeň. Ta buď v životě člověka je, nebo není.

Přirozenost člověka je hříšná. Každý křesťan má zkušenost s vnitřním zápasem starého člověka s novou, Kristovou přirozeností, kterou získal při znovuzrození. V tomto zápase nám často pomáhá skutečnost, že naše chování sledují jiní lidé a je v našem zájmu před nimi vypadat dobře. Hlavní motivací našeho chození v duchu a jednání podle Slova by však mělo být to, jak se na náš život dívá Bůh. Tehdy nezáleží na tom, jestli nás někdo vidí nebo ne, ale na tom, jestli se naše myšlenky a skutky líbí Bohu. Toto je další charakteristikou bázně Hospodinovy, která je tou nejlepší vakcínou proti skrytým hříchům.

Izraelský lid porozuměl Boží bázni v okamžiku, kdy došlo ke zjevení Boží slávy na hoře Sinaj. Uvědomil si, že před Boží slávou a svatostí nedokáže obstát: „Všechen lid sledoval hřmění a blýskání, zvuk beraního rohu a horu zahalenou kouřem. Když to lid sledoval, roztřásli se a zůstali stát opodál. Řekli Mojžíšovi: Mluv s námi ty a budeme naslouchat. Ať s námi nemluví Bůh, abychom nezemřeli. Mojžíš lidu odpověděl: Nebojte se, protože Bůh přišel, aby vás vyzkoušel a aby na vás byla bázeň před ním, abyste nehřešili.“ (Ex 20,18-20 CSP) Lid se roztřásl a bál se přirozeným strachem, věděl, že v blízkosti Boží by ho čekala záhuba kvůli jeho hříšnosti. Mojžíš na to reaguje velice zajímavým způsobem. Nejdříve hovoří nebojte se a snaží se je zbavit jejich přirozené panické hrůzy z Boží přítomnosti. Potom konstatuje, že Boží sláva se zjevila kvůli tomu, aby na lid přišel úplně jiný druh strachu – Boží bázeň (je zajímavé, že v hebrejštině je použito stejné hebrejské slovo pro „nebojte se“ i pro „Boží bázeň“). Opět zde vidíme, že bázeň Hospodinova není panickým strachem, ale pozitivní silou, která člověku brání hřešit a činit cokoli, co by bylo v rozporu s Boží přirozeností.

Hlavní problém nevěřících lidí

Výraz „bázeň Hospodinova“ se poprvé v Bibli nachází v knize Genesis, v příběhu o Abrahamovi, který ze strachu o svůj život dovolil, aby jeho manželku Sáru odvedli do Abímelekova harému. Když Hospodin zasáhl, nedopustil zneuctění Sáry a celá věc se provalila, Abraham, který předtím vydával Sáru za svou sestru, používá na obhajobu své lži následující argument: „Řekl jsem si, že na tomto místě jistě není bázeň před Bohem a že mne kvůli mé ženě zabijí.“ (Gn 20,11 ČSP) Abraham si byl dobře vědom skutečnosti, že společnost, ve které absentuje Boží bázeň, nemá zábrany a dokáže se dopouštět těch nejstrašnějších zločinů. Lidé v Geraru nesloužili Hospodinu, a to vzbudilo v Abrahamovi vážné obavy. Nepřímo se z tohoto příběhu dozvídáme, že bázeň Hospodinova je základem morálních hodnot společnosti. Vztáhneme-li toto kritérium na současnou společnost, v níž byla biblická morálka nahrazena humanistickými hodnotami, nemůžeme se divit skutečnosti, že mnohé skutky, které jsou z perspektivy Písma považovány za hřích, jsou dnes akceptovány jako morální chování, které nikterak nevybočuje z normy. Kořenem tohoto jevu je skutečnost, že Boží bázeň téměř úplně vymizela ze západní civilizace, která byla kdysi založena na židovsko-křesťanských hodnotách.

Boží bázeň téměř úplně vymizela ze západní civilizace.

Když apoštol Pavel v listu Římanům popisuje stav padlého lidstva, cituje několik starosmluvních žalmů a říká: „Není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha. Všichni se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Jejich hrdlo je otevřený hrob, svými jazyky mluví lest, pod jejich rty je hadí jed. Jejich ústa jsou plna kletby a hořkosti, jejich nohy jsou rychlé k prolití krve, na jejich cestách je zkáza a trápení, cestu pokoje nepoznali; není bázně Boží před jejich očima.“ (Řím 3,10-18 ČSP) Tento svůj popis stavu lidstva shrnuje konstatováním o absenci Boží bázně. Nic tak nevystihuje bezbožnou společnost potřebující Mesiáše jako tento Pavlův poetický text. Hlavním problémem stavu nevěřící společnosti je právě chybějící bázeň před Hospodinem.

Boží bázeň vede k velkému požehnání

Smyslem tohoto článku není pouze biblická charakteristika bázně Hospodinovy, ale především snaha ukázat na její důležitost a motivovat každého čtenáře, aby se o tento vznešený postoj a stav srdce usiloval. Bohabojní lidé dokáží zaujmout Hospodinovu pozornost podobně jako výše zmíněný Kornélius. Ve Staré i v Nové smlouvě nalézáme množství textů, které zmiňují Boží bázeň v souvislosti s požehnaným a velmi úspěšným životem.

Asi nejznámějším textem z této kategorie je následující výrok, který se v Bibli vícekrát opakuje: „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, poznání Svatého je rozumnost.“ (Př 9,10 ČSP) Moudrost je v Božím slovu velmi vysoce ceněna. V knize Přísloví a Job je dokonce personifikována jako tajemná osoba (Př 1-2; Př 8-9; Jb 28), ve které můžeme z pohledu Nové smlouvy vidět osobu Božího Syna před jeho vtělením. Moudrost znamená schopnost činit správná rozhodnutí a vést úspěšný život. Jde o daleko více, než jen o inteligenci nebo znalosti; moudrost je schopnost tyto vlastnosti a informace správně a účinně využívat. Jejím počátkem a podstatou je Boží bázeň. S bázní před Hospodinem jsou však spojena mnohá další požehnání, kterých je tak mnoho, že kdybychom měli citovat a vyložit všechna biblická místa, přesáhli bychom rozsah tohoto článku, proto jejich výčet uvádíme v tabulce, která je součástí tohoto textu.

Jak získat Boží bázeň

Mít ve svém životě Boží bázeň je imperativ. Mojžíšův zákon ji nařizuje a moudrý Šalamoun doporučuje jako tu nejrozumnější věc. Když prozkoumal všechny oblasti lidského života, jejich rozkoše i trápení, konstatoval, že všechno je marnost a nejdůležitější na světě je následující věc: „Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Vždyť Bůh každé dílo přivede na soud se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým.“ (Kaz 12,13-14 ČSP)

Velikost a nádhera Božího stvoření často naplňuje člověka bázní před Stvořitelem.

V Nové smlouvě je Boží bázeň rovněž považována za normu křesťanského života. (Žd 12,25-29; 1Pt 1,17) Bible tedy říká: Boj se Boha! Nejedná se však o příkaz, který bychom nebyli schopni naplnit, Písmo je plné návodů a rad, jak získat bázeň Hospodinovu do svého života. Pojďme se společně podívat na některé z nich.

1. Zjevení samotného Hospodina

„Vždyť Hospodin je velký, nejvýš chvályhodný, vzbuzuje bázeň nade všechny bohy.“ (Ž 96,4 ČSP) Když člověk poznává Boha a zakouší zjevení Božího majestátu a nádhery, úplně přirozeně ho naplňuje Boží bázeň. Je to asi první a nejjednodušší způsob jak zakusit nepředstíranou bázeň před Hospodinem.

2. Boží jméno

„Seslal svému lidu vykoupení, navěky ustanovil svou smlouvu, jeho jméno je svaté a vzbuzuje bázeň.“ (Ž 111,9 ČSP) Všechna biblická Boží jména a především jméno Hospodin (JHVH) svým významem odrážejí jeho charakter a velikost jeho moci. Když člověk přemýšlí nad jménem Toho, který sám sebe nazývá JSEM, KTERÝ JSEM, žasne nad velikostí Boha, který je původcem a udržovatelem veškerého bytí, a je přemožen bázní.

3. Boží skutky

„Napjatě jsem očekával na Hospodina a on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání o pomoc. Vytáhl mě z hlučící jámy, z blátivého bahna a postavil mé nohy na skálu, upevnil mé kroky. Do úst mi vložil novou píseň, chválu našemu Bohu. Mnozí to uvidí, pojme je bázeň a budou doufat v Hospodina.“ (Ž 40,2-4 ČSP) Všechno, co Bůh činí, odráží jeho přirozenost. David s Bohem zažil velké věci a věděl, že všichni, kteří toho byli svědky pocítili Boží bázeň. Bůh je živý a mocný. Cokoli udělá, vyvolá to v lidech úctu a bázeň. Vždy, když jsme svědky nějakého zázraku nebo posloucháme svědectví o tom, jak Bůh někomu pomohl, Boží bázeň v nás roste. Podobnou bázeň zakusil Petr po zázračném rybolovu, když prosil Pána Ježíše, aby od něho odešel, protože se cítil hříšný a nehodný. (Lk 5,8)

4. Člověk sám

„Vzdávám ti chválu za to, jak jsem úžasně stvořen – vzbuzuje to bázeň. Tvé dílo je obdivuhodné – má duše to velmi dobře ví.“ (Ž 139,14 ČSP) Kdykoli hledíme na nádheru a dokonalost Božího stvoření, kterého je člověk vrcholem, obdiv ke Stvořiteli a bázeň před ním je přirozenou reakcí naší duše. Věřící i nevěřící lidé se shodnou, že v lidské bytosti se skrývá něco velkého a hodnotného. Pouze věřící si však uvědomují, že je to obraz Stvořitele, a jsou naplněni respektem a úctou k Bohu, který člověka tak podivuhodně učinil.

5. Znovuzrození

„Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili.“ (Jer 32,40 ČSP) Prorok Jeremiáš hovoří v 31. kapitole svého proroctví o Nové smlouvě, kterou Bůh uzavře se svým lidem a která bude spočívat v tom, že Hospodinův zákon bude zapsán v lidských srdcích, lidé budou přirozeně znát Boha a řídit se jeho přikázáními. Z pohledu Nové smlouvy bylo toto proroctví naplněno skrze zkušenost znovuzrození, při které člověk po svém obrácení se ke Kristu přijímá novou přirozenost. O kapitolu dále prorok pokračuje výše citovanými verši, v nichž hovoří o tom, že součástí Nové smlouvy, je také Boží bázeň vložená do srdcí lidí. To, že po znovuzrození je v našem duchu přítomná Boží bázeň dosvědčuje skutečnost, že pro znovuzrozeného člověka není vůbec jednoduché zhřešit, v jeho nitru existuje silný odpor vůči hříchu, který není ničím jiným než projevem Boží bázně. Nemusíme se tedy modlit: „Pane, dej mi Boží bázeň!“ Stačí si uvědomit a posilnit to, co do nás Hospodin vložil při znovuzrození.

6. Slovo

„Můj synu, jestliže přijmeš mé řeči a uchováš u sebe mé příkazy, učiníš své ucho vnímavé pro moudrost a nakloníš své srdce k rozumnosti, jestliže zavoláš na porozumění a pozvedneš svůj hlas k rozumnosti, jestliže ji budeš hledat jako stříbro, pátrat po ní jako po skrytých pokladech, tehdy porozumíš bázni před Hospodinem a získáš poznání Boha.“ (Př 2,1-5 ČSP) Boží Slovo je naším duchovním pokrmem, v našem srdci se z něj rodí víra a jeho prostřednictvím dokážeme lépe porozumět Boží bázni a poznat Hospodina. Čím více Slova máme ve svém nitru a čím více jsme ochotni být činiteli a ne pouze posluchači Slova, tím lépe chápeme Boží bázeň. Čteme-li v Písmu o Boží velikosti a moci, a přemýšlíme-li nad těmi slovy, stane se přesně to, o čem píše 2. kapitola knihy Přísloví.

7. Duch Svatý

„A spočine na něm Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a udatnosti, Duch poznání a bázně před Hospodinem.“ (Iz 11,2 ČSP) Jednou z charakteristik Božího Ducha je, že je Duchem poznání a bázně před Hospodinem. Vztah s Duchem Svatým a společenství s ním vede k hlubšímu poznání Boha, se kterým jde ruku v ruce Boží bázeň. Pro společenství s Duchem Svatým je potřebné vyhradit si čas a věnovat se mu. Toto společenství mění život člověka, který se stává takovým, jakým ho Bůh chce mít: bohabojným člověkem, který celým srdcem miluje Hospodina.

Téma Boží bázně bylo velmi aktuální i v první církvi. Apoštolové ve svých kázáních i listech povzbuzovali (a stále povzbuzují) církev k bohabojnosti a věrnému následování Pána. Dovolte, abych skončil slovy apoštola Petra: „Všechny ctěte, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále mějte v úctě.“ (1Pt 2,17 ČSP)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *