Srdce člověka

Když první král starého Izraele Saul udělal několik fatálních chyb, které svědčili o tom, že více než Hospodinu slouží sám sobě a své pověsti, Bůh ho zavrhl a pověřil proroka Samuele, aby pomazal nového krále. Měl vybrat jednoho ze synů Jišaje Betlémského, toho kterého mu Pán ukáže. Tehdy se Samuel naučil (a čtenáři Bible spolu s ním), že tou nejdůležitější kvalitou člověka není jeho vzhled či dojem, jaký dělá na druhé, ale jeho srdce.

To nejcennější, co člověk má

„Stalo se, že když přišli, uviděl Elíaba a řekl si: Jistě je před Hospodinem jeho pomazaný. Hospodin však Samuelovi řekl: Nehleď na jeho vzhled ani na jeho velkou výšku, neboť jsem ho zavrhl, jelikož se nedívám na to, na co se dívá člověk. Vždyť člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce.“ (1Sam 16,6-7, ČSP)

Jišajovi synové se zdáli být ideálními kandidáty na královský úřad. V případě Elíaba čteme, že Samuel si byl v první chvíli úplně jist tím, že před ním stojí „ten pravý“ – Boží vyvolený. Bůh však prorokovi sdělil, že jeho kritéria jsou jiná a že Bůh vidí to, co je lidskému pozorovateli na první pohled ukryto, a tím je stav srdce člověka. Právě to, jaké je naše srdce rozhoduje o naší použitelnosti pro dílo, ke kterému nás Bůh povolal.

Samuelova návštěva v Jišajově domě dopadla velice překvapivě. Pomazal toho, do nějž by to nikdo neřekl, mladého Davida, kterého nejdříve Samuelovi ani neukázali, a dali ho zavolat až tehdy, když si prorok žádného z přítomných Jišajových synů nemohl vybrat. Lidmi podceňovaný pasáček David přijal královské pomazání a začal se tak jeho slavný příběh.

Osoba krále Davida je velice inspirativní. Vidíme jeho moudrost, příkladné postoje, úspěchy, ale také pády. Pro jeho život je charakteristické, že udržoval velice silný osobní vztah se svým Pánem, vedl intenzívní modlitební život a byl ochoten učinit okamžité pokání, když byl konfrontován s vlastním hříchem. Toto vše svědčí o velikosti a kvalitě jeho srdce. Příkladný je také jeho postoj ke králi Saulovi, kterého se nesnažil odstranit a respektoval jeho postavení až do jeho smrti. Teprve potom se ujal úřadu, ke kterému byl povolán a pomazán.

Bůh hledá upřímnou nepředstíranou lásku.

Za stav svého srdce je zodpovědný každý z nás sám. Rozhoduje o něm množství faktorů. To, co si lidé do svého srdce vpustí a jaké postoje v něm pěstují je pouze a jen na nich. Davidův syn Šalomoun v knize přísloví důrazně radí: „Víc než cokoliv jiného střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života.“ (Př 4,23, ČSP) Srdce je pomyslným hnacím motorem našeho života. Symbolicky na tento princip poukazuje lidská anatomie. Přestože v tomto případě nehovoříme o fyzickém srdci, o svalu, který pohání náš krevní oběh, je nutno poznamenat, že výraz „srdce“ nebyl pro biblické označení našeho nitra (rozhodnutí, pohnutek, emocí aj.) zvolen náhodně. Podle biblické antropologie je podstata biologického života člověka (duše) v krvi každého jedince. (Lv 17,14) Podobně jako biologické srdce pumpuje krev, tedy život, do každého orgánu a buňky těla, i srdce jakožto jádro osobnosti oživuje či energizuje všechno naše jednání. Věci, které lidé dělají „ze srdce“, se podstatně liší od těch, které jsou přinuceni dělat, nebo je dělají „jen tak naoko“. Máme-li něco „na srdci“, potom nám na tom velice záleží. Lidské srdce je centrem nejhlubších motivačních procesů, které probíhají v osobnosti člověka. Chytí-li nás něco za srdce, máme tendenci učinit všechno pro to, abychom danou věc získali. To, co je skutečně v našem srdci, se vždy projeví v našem jednání a ještě dříve na našich slovech, protože „ústa hovoří z plnosti srdce“ nebo jinými slovy „co na srdci, to na jazyku“. (Mt 12,34)

Stav našeho srdce se tedy vždy projeví na našem životě. Právě proto nás Šalomoun vyzývá, abychom si svá srdce střežili a ze stejného důvodu je pro Boha stav a kvalita našeho srdce tím nejdůležitějším kritériem. Naše srdce ovlivňuje vše, co děláme a jací ve skutečnosti jsme.

Schopnosti našeho srdce, jako víra, nadchnutí se pro něco nebo přilnutí k někomu či něčemu, jsou ve své podstatě neutrální. Je však nesmírně nebezpečné, propadne-li srdce člověka hříchu, hořkosti, vzpouře nebo jakékoli zlé žádosti. Srdce je často dáváno do protikladu s rozumem, a častokrát skutečně platí, že lidé, kteří mají něčeho plné srdce, se chovají iracionálně. Iracionálně však vždy neznamená zle. Mnozí lidé, kteří se rozhodli k nesobeckým hrdinským činům či obětem, nejednali na základě racionální kalkulace, ale byli motivováni ušlechtilými postoji svého srdce. Na druhou stranu vidíme mnoho příkladů lidí, kteří lehce propadnou různým závislostem, nebo se dají ovlivnit jakoukoli hloupou reklamou, což svědčí o tom, že jsou slabí a svá srdce nedokáží ochránit.

Šalomoun nemluví o ničem jiném než o tom, že naše srdce potřebují ochranu před zlými vlivy, a naopak dobrým vlivům potřebují být opakovaně vystavována. Lidé, jimž na stavu jejich srdce záleží a v této oblasti se věnují zdravé „životosprávě“, jsou vnitřně silní, dokáží se vypořádat z výzvami života a nenaletí na žádné laciné svody.

Místo srdce v biblické antropologii

Dovolte mi několik poznámek k tomu, jak je to vlastně s osobností člověka z biblického pohledu. Písmo totiž v této oblasti používá množství pojmů, které vůbec není jednoduché správně systematizovat. Bible popisuje lidskou bytost jako harmonickou jednotu tří složek (či oblastí). Člověk má ducha, duši a tělo. Byl Stvořitelem zformován „z prachu země“ (fyzická složka, tělo), Bůh do něj vdechl „dech života“ (lidský duch) a kontaktem této materiální a duchovní složky se člověk stal „živou duší“ (biologický život, psychika, osobnost, sebeuvědomění). (Gn 2,7, 1Tes 5,23) Každá z těchto složek má svůj význam a funkci, jejichž detailní popis by přesahoval téma a rozsah našeho článku. Zjednodušeně můžeme říci, že duch člověka zabezpečuje kontakt a společenství s Bohem, je sídlem svědomí a intuice schopnosti víry. Duše je sídlem osobnosti člověka, jeho ega, vůle, myšlení, citů. Tělo je materiální schránkou lidské bytosti, dokonalým biologickým organismem a zabezpečuje nám kontakt s materiálním světem. Nutno podotknout, že tělo samo o sobě není zlé (biblická řečtina pro ně používá pojem sóma), zlá je tělesnost (řecky sarx), která je v Písmu dávána do protikladu s duchem a bývá také překládána jako tělo. (Ga 5,17) V tomto případě se však nejedná o tělesnou schránku, ale o zděděný sklon k hříchu, který je přítomen v lidském rodu již od pádu našich prapředků a jejich vyhnání z rajské zahrady. (Ř 3,23)

Zmiňujeme-li se zde o pádu člověka do hříchu, musíme pojmenovat jeho důsledky. Když se první lidský pár vzbouřil vůči Bohu a podlehl ďáblově lži, došlo u nich k takzvané duchovní smrti. Jejich duch ztratil schopnost společenství s Bohem a v jejich těle a duši začala převládat hříšná přirozenost (tělesnost), tento stav se přenesl na všechny potomky Adama a Evy, kteří se dodnes rodí jako hříšníci.

Jediná možnost, jak porazit hřích, je porazit ho ve svém srdci.

Řešení tohoto problému přichází v osobě Mesiáše, Ježíše z Nazareta, který otevřeně hovoří o tom, že lidé se potřebují „narodit znovu“. (J 3, 3) Toto znovuzrození se týká mrtvého lidského ducha. Když lidé poslouchají zvěst evangelia a uvěří v Krista, v jeho oběť na kříži a vzkříšení z mrtvých, Bůh se skrze Ducha Svatého dotkne jejich nitra a oni se znovu narodí. Obnoví se jejich schopnost mít společenství s Bohem a prostřednictvím jejich znovuzrozeného ducha se začne měnit i jejich duše a celý život.

Když jsme tedy popsali člověka z hlediska pádu do hříchu a spásy, zbývá odpovědět na zásadní otázku související s tématem našeho článku. Jaké v tom všem má místo lidské srdce? Vždyť jsme tento pojem při popisu člověka doposud nepoužili!

Bible je typická tím, že některé věci popisuje z více úhlů pohledu a používá při tom různé pojmy a kategorie, které nejsou stejné a někdy se pouze částečně překrývají. Nejlépe tento princip vidíme u čtyř evangelií v Nové smlouvě. Jedná se o čtyři do velké míry nezávislé popisy života, služby a učení Pána Ježíše Krista. Evangelisté stejné události popisují mnohdy jinými slovy a všímají si jiných detailů. Navzdory této skutečnosti jsou všechny tyto popisy pravdivé a společně tvoří daleko dokonalejší obraz skutečnosti, než kdybychom měli k dispozici pouze jeden z nich.

Právě srdce je pojmem, který se dívá na osobu člověka, z jiného úhlu než výše zmíněné dělení na ducha, duši a tělo. Mezi teology a kazateli proběhly pokusy ztotožnit srdce s pojmem duch člověka. Toto ztotožnění však naráží na vážné problémy. Ježíš učí, že hříšné myšlenky a postoje vycházejí ze srdce (Mt 15,19). Kdybychom přijali tento názor, museli bychom také tvrdit, že znovuzrozený člověk nemůže mít zlé myšlenky, neboť jeho srdce je znovuzrozené, nové a dokonalé. Toto však není pravda.

Daleko lepší definici slova srdce nám dává apoštol Petr ve svém prvním listu. Oslovuje ženy, které se rády krášlí, a zdůrazňuje, co má být jejich skutečnou ozdobou: „Vaše ozdoba ať není vnější: spletené vlasy, navlékání zlatých šperků, oblékání šatů, nýbrž skrytý člověk srdce v nepomíjitelnosti tichého a pokojného ducha, který je před Bohem vzácný.“ (1Pt 3,3-4, ČSP) To, co se na nás Bohu skutečně líbí (nebo nelíbí) je naše srdce. Neoklameme ho žádným vnějším předstíráním, vidí totiž do našeho nitra. Srdce je tedy náš vnitřní člověk, naše nitro, v němž se setkávají vlivy ducha, duše, těla (i tělesnosti). Srdce, které se líbí Bohu, musí být pod dominantním vlivem našeho znovuzrozeného ducha, tak být proměňováno, zušlechťováno, být plné víry a správných postojů. Největší výhodou znovuzrozených lidí je skutečnost, že jejich srdce mohou být pod přímým vlivem Boha prostřednictvím Ducha Svatého a Božího Slova.

Největší problém náboženství – pokrytectví

Největšími protivníky Pána Ježíše byli náboženští představitelé, znalci Mojžíšova zákona a jeho horliví zachovávatelé. Pro farizeje bylo nemyslitelné jakkoli se prohřešit proti Zákonu. Sami si vymýšleli svá vlastní přikázání a tradice, aby ani náhodou neporušili přikázání Zákona. Vynalezli dokonce i způsob, jak je možné legálně hřešit, spáchat nemorální skutek a přitom neporušit Zákon. Z období pozemského působení Ježíše Krista jsou dochovány případy, kdy farizeji uzavírali manželství na jednu noc s prostitutkami, s nimiž se ráno opět rozvedli. Skutek byl vykonán, ale nikdo formálně nezhřešil. Možná to je důvod, proč nakonec neukamenovali cizoložnici, kterou přivedli k Ježíši, aby byla ukamenována, a on je vyzval aby první kámen hodil ten, kdo je bez hříchu. (J 8,1-11)

Farizeji se projevovali jako nesmírně zbožní lidé. Pán však jejich skutečný stav velice trefně popsal, když citoval jedno z proroctví: „Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš, když říkal: Tento lid mne ctí rty, ale jejich srdce je ode mne velmi daleko.“ (Mt 15,7-8, ČSP) Poučením ze smutného příkladu farizejů pro nás je skutečnost, že Bohu nezáleží na formální zbožnosti ani různých obřadech, ale chce, aby ho lidé milovali upřímnou nepředstíranou láskou. Pouze taková zbožnost vede k radikální proměně nitra člověka a ke zformování Božího obrazu v charakteru člověka, což je vlastně původní Boží vůle pro každého z nás. (Gn 1,26-27, Ga 4,19) Celý Zákon je totiž shrnut ve slavném „dvojpřikázání lásky“, které se týká milování Boha a bližního. Své bližní máme milovat jako sami sebe a Boha následujícím způsobem: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci.“ (Dt 6,4-6, ČSP) Výrazy „celým srdcem“, „celou duší“ a „celou silou“ hovoří o nasazení celé naší bytosti do vztahu s Bohem. Tento přístup k Bohu daleko přesahuje běžnou náboženskou praxi různých konfesí. Pro biblické křesťanství je však normou. Jakékoli náboženské předstírání je pro Boha nepřijatelné, a proto na adresu znalců Zákona a farizejů tak často z Ježíšových úst znělo „běda, běda“. Proto oddělíme-li svá srdce od praktických projevů naší zbožnosti, tak tyto nebudou mít před Bohem žádnou hodnotu. Naopak jsou-li naše srdce plná lásky k Bohu a vděčnosti vůči němu, nebojme se je naplno projevovat, protože to je správné a Bohu se to líbí. Stejný princip samozřejmě platí i o našich postojích k bližním.

Víra jako harmonie srdce, slov a skutků

Slova Pána Ježíše z 11. kapitoly evangelia podle Marka jsou fascinující. „Ježíš jim na to řekl: Mějte víru Boží. Amen, pravím vám, že kdo by řekl této hoře: Zvedni se a vrhni se do moře a nezapochyboval by ve svém srdci, ale věřil by, že co říká, se děje, bude to mít. Proto vám pravím: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít.“ (Mk 11,22-24, ČSP)

Pán Ježíš těmito slovy popsal opravdovou, fungující víru v Boha. Tento „Boží druh víry“ představuje absolutní soulad mezi tím, čemu věříme, co říkáme a rovněž tím, co děláme. Toto skutečně dělá zázraky. Slova vyslovená s vírou dokáží změnit realitu. Pokud jsou naše srdce plná víry, jsme schopni se modlit s jistotou, že nás Bůh slyší a vyslyší. Opět zde vidíme stejný princip: pravá modlitba není odříkáváním naučeného náboženského textu, jak tomu bylo v případě farizejů, kteří ctili Boha pouze svými rty, ale upřímným voláním lidského srdce k Bohu.

Opět si pomůžeme jedním z Ježíšových příběhů: „Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám. Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, projev milost mně hříšnému. Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen.“ (Lk 18,10-14, ČSP)

Na modlitbě těchto dvou lidí zřetelně vidíme stav srdce každého z nich. Farizej dával okatě najevo svou pýchu a pohrdání výběrčím daní (celníkem), který se modlil v jeho blízkosti. Jeho modlitba byla více sebechválou než chválou Bohu. Přítomný celník však upřímně ze srdce volal k Bohu a byl vyslyšen. Písmo dokonce říká, že byl ospravedlněn, neboť to jediné, co může ospravedlnit hříšníka, je víra v Boha, důvěra v jeho Slovo a spoléhání se na jeho milost. (Ř 5,1, Ga 2,16, Ga 3,24)

Bůh mění nitro člověka prostřednictvím znovuzrození a obřízky srdce.

Jsou-li naše srdce plná upřímné víry v Boha, která pramení z jeho Slova, a tuto víru s jistotou vyznáváme, potom zakusíme její realitu v každé oblasti našeho života. V žádném případě se nejedná o nějakou duchovní techniku, skrze kterou bychom mohli dělat, co se nám zlíbí, ale o skutečný vztah s Bohem, o srdce plné jistoty v Bohu, které je skutečným klíčem ke všem zázrakům víry. Jsou-li naše srdce, slova a skutky v souladu, potom máme skutečnou Boží víru.

Propojení srdce a slov je nesmírně důležitým principem. Poznat srdce nějakého člověka je možné zejména v situacích, které ho přinutí odložit masku a chovat se úplně upřímně. Podle toho, co lidé říkají a jak se chovají v různých stresových situacích, můžeme velice dobře poznat, jaký je obsah jejich nitra, jaké je jejich srdce. Ze zlého srdce vycházejí zlá slova a ta člověka poskvrňují. (Mt 15,18)

Lidé, jejichž srdce jsou zdravá a silná, dokáží i ve vypjatých situacích udržet svůj jazyk na uzdě. Apoštol Jakub říká: „Kdo nechybuje ve slově, ten je dokonalý muž, schopný držet na uzdě i celé tělo.“ (Jak 3,2b, ČSP) a na jiném místě varuje: „Domnívá-li se někdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame své srdce; jeho zbožnost je marná.“(Jak 1,26, ČSP) Způsob, jakým lidé hovoří, je spolehlivou metodou odhalující stav jejich srdce, a tím i míru jejich zbožnosti. Systematická práce na způsobu mluvení je proto nedílnou součástí našeho úsilí o proměnu našich srdcí do podoby, která se líbí Bohu. Slova smutku, zoufalství, hněvu, pochybností či frustrace musíme být schopni za všech okolností nahradit slovy víry a naděje.

Boží plán pro tvé srdce

Již jsme se zmínili o tom, že při znovuzrození dostane člověk nového ducha, který má Boží přirozenost. Lidská duše a osobnost člověka však zůstává stále stejná, a proto i jeho srdce ještě není úplně obnoveno a uzdraveno, tento proces však znovuzrozením začal a každý z nás potřebuje na proměně svého nitra aktivně spolupracovat.

Přirozenost lidského srdce je velice komplikovaná. Prorok Jeremiáš se o ní vyjadřuje následujícími slovy: „Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí? Já, Hospodin, zkoumám srdce a zkouším ledví, abych každému dal podle jeho cest, podle ovoce jeho činů.“ (Jr 17,9-10, ČSP) Srdce člověka po pádu do hříchu onemocnělo nevyléčitelnou chorobou, není schopné vztahu s Bohem a jeho myšlenky jsou zlé. Když Jeremiáš označuje lidské srdce jako nevyléčitelné, pohlíží na daný problém z přirozené perspektivy. Lidé si skutečně nedokáží sami pomoci. Na hříšné srdce neexistuje žádný přirozený lék ani terapie, která by ho dokázala napravit. Dobrou zprávou však je, že existuje lékař srdcí – Mesiáš Ježíš z Nazareta. Možnost znovuzrození skrze víru v něho představuje invazi Božího království do srdce člověka, a tím i možnost úplné nápravy. Pokud ji lidé nevyužijí, připraví se o jakoukoli možnost změny, zůstanou pod nadvládou hříchu a jejich životy jsou prostřednictvím jejich srdcí stále poskvrňovány. Pán o tom říká: „Neboť zevnitř ze srdce lidí vycházejí zlé myšlenky, smilstva, krádeže, vraždy, cizoložství, hrabivost, špatnosti, lest, bezuzdnost, závist, urážky, pýcha, pošetilost. Všechny tyto špatnosti vycházejí zevnitř a znečišťují člověka.“ (Mk 7,21-23, ČSP) Jediná možnost, jak porazit hřích, je porazit ho ve svém srdci.

Existuje ještě jedna nepříjemná vlastnost lidských srdcí, kterou jako hříšní lidé dědíme, a tou je lstivost. Srdce, není-li obnovováno a proměňováno působením Božího Slova a Ducha Svatého, dokáže člověka snadno oklamat. Lidé jsou schopni páchat zlé věci a přitom být přesvědčeni, že konají nejvyšší dobro. Opět nezůstává nic jiného než konstatovat, že jediným lékem je znovuzrození a odevzdání celého našeho srdce Kristu.

Důležitou informací, o níž by měl vědět každý křesťan je skutečnost, že když ďábel útočí na člověka, útočí především na jeho srdce. V Bibli nalézáme příklady toho, že lidé vykonali zlé věci právě v důsledku toho, že dovolili satanovi, vložit jim do srdce zlé myšlenky nebo záměry. Konkrétně to vidíme například na příběhu Ananiáše (Sk 5,3) a Jidáše Iškariotského. (J 13,2)

Pojďme se nyní společně podívat na několik biblických míst, která hovoří o tom, jak chce Bůh jednat s našimi srdci a do jakého stavu je chce přivézt.

Čisté srdce

Srdce znečištěné hříchem, v němž je přirozeně přítomen také silný pocit viny a odsouzení, je pro každého člověka obrovskou zátěží. Křesťané by se měli naučit v každé situaci, v souvislosti s každým hříchem, učinit pokání, to znamená uvědomit si svůj hřích a přestat s ním, vyznat ho Bohu a poprosit o odpuštění. Toto odpuštění je potřeba vírou přijmout do srdce, na základě jednoho z nejužitečnějších míst v Bibli: „Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.“ (1. Jan 1,9, ČSP)

Jediný, kdo má moc očistit lidská srdce je Bůh. Člověk sám to nedokáže, pokud však činí upřímné pokání z celého srdce, potom je jisté, že ho Bůh vyslyší. Příkladem nám zde může být král David, v jehož životě kromě mnohých hrdinských skutků víry došlo také k vážným morálním selháním. Asi nejhorší z nich bylo cizoložství s Batšebou a následné nařízení vraždy jejího bezúhonného manžela. (2. Sam 11) Když ho krátce na to veřejně konfrontoval prorok Nátan, David nezneužil svou královskou moc na to, aby umlčel nepohodlného proroka, ale uznal svůj hřích a činil pokání. Tehdy napsal Žalm 51, v němž se modlí: „Stvoř mi čisté srdce, ó Bože! Obnov v mém nitru pevného ducha!“ (Ž 51,12, ČSP) David nepochyboval o tom, že může mít opět čisté srdce, a Bůh ho vyslyšel. Boží ochota očistit kajícné srdce trvá dodnes, a to tím spíše, že za nás byla přinesena dokonalá oběť Pána Ježíše Krista.

Obřezané srdce

Znamením smlouvy s Bohem byla pro izraelský lid obřízka. Každý chlapec v Božím lidu měl být osmého dne po narození obřezán. Obřízka symbolizovala uzavření smlouvy, při němž byla prolita krev. Izraelci byli v důsledku této smlouvy zvláštním lidem, svatým, odděleným pro Hospodina. Obřízka byla bolestivým aktem, který způsobil drobné zranění na citlivém místě těla, které, když se zahojilo, zanechalo na těle trvalou stopu. Žid své znamení smlouvy nemohl ukrýt, na jeho těle bylo zřetelně vidět.

Když se po vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista zrodila církev, velice rychle se rozrostla a rozšířila po celém tehdejším obydleném světě. Objevila se otázka, mají-li se pohané, tedy křesťané nežidovského původu, obřezat, a tak se připojit k Božími lidu Izraele. Obřezávání pohanů mělo své zastánce, především v jeruzalémském sboru. Rada apoštolů, o které čteme v 15. kapitole knihy Skutků se však pod vedením Ducha Svatého usnesla, že nebude na křesťany z pohanů ukládat břemeno povinné obřízky a nutnosti zachovávat celý Mojžíšův zákon, nařídili pouze, aby se tito bratři z pohanů zdržovali modlářství, konzumace krve a smilstva. (Sk 15,29) Apoštol Petr během svého vystoupení na tomto vůbec prvním církevním koncilu řekl: „Muži bratři, víte, že si mě Bůh odedávna mezi vámi vyvolil, aby skrze má ústa pohané uslyšeli slovo evangelia a uvěřili. A Bůh, jenž zná lidská srdce, jim vydal svědectví, když jim dal Ducha Svatého tak jako i nám a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, když vírou očistil jejich srdce.“ (Sk 15,7-9, ČSP) Petr zde označil Boha jako toho, kdo dokonale zná lidská srdce a změnu v životech pohanů vykonal právě tak, že jednal s jejich srdci, která skrze víru v Krista očistil.

Z vyučování apoštola Pavla, kterého přezdívali „apoštol pohanů“, se dozvídáme, co je novosmluvním ekvivalentem obřízky. V listu Římanům píše: „Neboť pravý Žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle; ale pravý Žid je ten, kdo je Židem uvnitř, a pravá obřízka je obřízka srdce Duchem, nikoli literou. Ten má chválu ne od lidí, nýbrž od Boha.“ (Ř 2,28-29, ČSP)

Už jsme napsali to, že Boha zajímá především naše nitro a záleží mu na stavu našeho srdce. Jedním ze způsobů, jak s naším srdce jedná, je tzv. obřízka srdce Duchem. Na rozdíl od starosmluvní obřízky se nejedná o nějaký jednorázový akt, ale o opakované intervence Ducha Svatého do našeho nitra, které mají za cíl „odřezat“ z něj vše zlé a nečisté. Velmi často se tak děje prostřednictvím kázaného Božího Slova. V Bibli se od Božím Slovu dočteme, že je jako ostrý „dvojsečný meč“, který proniká do nitra člověka, až do rozdělení duše a ducha a má moc „rozsoudit myšlenky a postoje srdce“. (Žd 4,12) Když nasloucháme kázání, často se děje, že Bůh si kazatele použije, aby „zařízl“ Slovo do našeho srdce, a my si v tu chvíli bolestně uvědomíme, že naše nitro potřebuje změnu. Tento stav, do něhož se srdce dostane prostřednictvím kázání, má nesmírný motivační potenciál k proměně našich životu.

Litera Staré smlouvy tlačila na lidské nitro zvenčí, prostřednictvím množství přikázání a zákazů a povinností člověka bylo se změnit. V Nové smlouvě mění Bůh nitro člověka prostřednictvím znovuzrození a obřízky srdce. Tato změna se posléze přirozeně projeví navenek, na slovech a skutcích daného člověka. Obřezanému srdci nezáleží jen na tom, jestli se líbí lidem, snaží se především o to, aby se líbilo Bohu.

Srdce jako úrodná půda

Jedním z nejznámějších podobenství Pána Ježíše je podobenství o rozsévači, které se zaobírá srdcem jako půdou, do které se rozsévá zrno. (Mt 13, Mk 4, Lk 8) Ježíš tuto půdu, a tím i stav lidských srdcí, rozděluje na čtyři kategorie. První je půda podél cesty, kde je zrno vyzobáno ptáky a nikdy nevzejde. Tou druhou je skalnatá půda, na níž rychle vyraší mladé obilí, ale když nastane suché a teplé období, rostlinky umírají, protože nemají kořeny dostatečně hluboko v zemi. Dalším druhem půdy je zem zarostlá trním, které mladé rostlinky vzklíčené ze zasetého zrna udusí. Poslední druh půdy, dobrá a úrodná zem, je jediným, na němž zaseté zrno donese úrodu.

Z výkladu tohoto podobenství, který učedníkům poskytl sám Pán, je zřejmé, že zrno je Boží slovo, které posloucháme v kázání nebo čteme v Písmu a půdou jsou naše srdce. Celé podobenství je tedy o tom, jakým způsobem jsou naše srdce schopná přijmout Boží Slovo. V prvním případě zrna zasetého podél cesty, jde o lidi, kteří pouze povrchně poslouchají Slovo, nerozumí mu a vůbec se o ně nezajímají. V takovém případě je pro síly temnoty nesmírně jednoduché Slovo ze srdce daného člověka „vyzobat“. Jakékoli nesení ovoce je v daném případě neuskutečnitelné.

Druhý případ, skalnatou půdu, která nemá dostatečnou hloubku zeminy, tvoří lidé, kteří se lehce pro Boží slovo nadchnou, s radostí je přijmou. Jejich postoj ke Slovu je však povrchní, emocionální a znemožní Slovu hluboce zakořenit v jejich srdci. Písmo říká, že když jsou takoví lidé vystaveni soužení, pronásledování pro Slovo či pokušení, hned odpadají.

Ve třetím případě je to rychle rostoucí trní, které zadusí Slovo dříve, než přinese úrodu. Tímto trním v lidském srdci jsou podle popisu všech evangelií (které se navzájem doplňují) starosti tohoto věku, svod bohatství, různé žádosti a rozkoše života. Má-li být naše srdce úrodnou půdou pro Boží Slovo, nesmíme dovolit starostem ani žádostem, aby ho ovládly. Pokud se tak stane, nedokážeme nést ovoce.

O stav našeho srdce se musíme zajímat a věnovat mu dostatečnou pozornost.

Poslední, čtvrtý případ, je vytoužená úrodná půda. Taková by měla být srdce všech znovuzrozených křesťanů. Všimněme si, že při popisu srdce, které je úrodnou půdou, používají evangelisté několik charakteristik. V Matoušovi se dočteme, že taková srdce mají lidé, kteří „poslouchají Slovo a rozumějí“ mu. (Mt 13,23) Chceme-li Božímu Slovu uvěřit, musíme mu nejdříve rozumět. Někdy se stává, že při četbě starších překladů Písma, které používají archaický jazyk narazíme na slova či věty, které nám nedávají smysl. Z takového „pochopení“ Slova nikdy nemůže vzejít víra. Bohu můžeme věřit tehdy, rozumíme-li, co nám říká. Proto bychom se neměli bát používat více překladů Písma. Někdy je také potřeba nad Božím slovem hodně přemýšlet a ptát se pastorů nebo starších sourozenců ve víře, jak máme různým místům Písma rozumět. Vždy je lépe se několikrát zeptat, než dojít k zavádějícím závěrům. Je velice důležité vědět, komu a čemu jsme uvěřili a potom to ve svém životě uvádět do praxe.

Marek píše o tom, že úrodnou půdou jsou srdce lidí, kteří Boží slovo „slyší a přijímají je“. (Mk 4,20) Mnozí lidé si neuvědomují, že Boží slovo nestačí jen tak poslouchat. Sedíme-li ve shromáždění Božího lidu a posloucháme kázání nebo vyučování z Písma, potřebujeme se Slovem aktivně spolupracovat, ztotožňovat se s ním a přijímat ho do svého nitra. Potom v nás může efektivně působit a růst. Když ve sboru posluchači aktivně poslouchají svého pastora či kazatele a při tom přikyvují a občas zvolají hlasité „amen“, není to vůbec nic extrémního ani zlého. Kritici to mohou označit za jakýsi „folklór“ letničně-charismatických sborů, tento způsob naslouchání kázanému Slovu však velice napomáhá našemu ztotožnění se se Slovem a jeho přijetí do srdce.

Když píše o úrodné půdě našeho srdce Lukáš, mluví o lidech, kteří Slovo „pevně drží v ušlechtilém a dobrém srdci“. (Lk 8,15) Kvalita lidského srdce se projeví na jeho schopnosti přijmout Slovo a udržet ho. Míra ušlechtilosti a dobroty našeho srdce rozhoduje o tom, do jaké míry je toto srdce úrodnou půdou. Charakteristiku srdce jako dobré, kvalitní půdy pro Boží slovo můžeme shrnout jako schopnost porozumět Slovu, přijmout Slovo a uchovat ho v ušlechtilém a dobrém prostředí. Když se to podaří, úspěch je zaručen.

Srdce upevňované milostí

„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes, i na věky. Nenechte se unášet rozličnými a cizími učeními; neboť je dobré mít srdce upevňované milostí, ne zachováváním předpisů o pokrmech, jimiž si neprospěli ti, kdo si tak počínali.“ (Žd 13,8-9, ČSP)

O stav našeho srdce se musíme zajímat a věnovat mu dostatečnou pozornost. Už jsme se zaobírali tím, že je to proto, že se o naše srdce zajímá sám Bůh. Změnit své nitro může někdy člověku připadat jako obtížný, téměř nezvládnutelný úkol. Budeme-li důvěřovat Boží milosti, podaří se to. Pán zvítězil, přinesl dokonalou oběť za naše smíření s Bohem, máme odpuštěné hříchy a náš duch je znovuzrozen. Veškerý potenciál potřebný pro proměnu, uzdravení a také vysvobození našeho srdce je přítomen v evangeliu. Milost, které se nám dostalo a která je stále přítomná v našich životech, má nesmírný potenciál a při našem úsilí o změnu s ní musíme počítat a spoléhat se na ni. Když si budeme jisti Boží milostí a budeme ji projevovat druhým, naše srdce budou upevněná. Budeme stabilními lidmi, kteří se opírají o Kristovu věrnost. On se nemění (je neměnný), je tentýž včera i dnes i na věky.

Použitý překlad Bible:
ČSP – Český studijní překlad

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *