Hrdinové první církve – 1. část.

…jiní byli mučeni, a nepřijali vysvobození, aby dosáhli lepšího vzkříšení, jiní zas zakusili veřejný posměch a bičování, ba i pouta a vězení, byli ukamenováni, rozřezáni pilou, pokoušeni, zemřeli rozsekáni mečem, toulali se v ovčích rounech, v kozích kůžích, trpěli nedostatkem, zakoušeli útisk a zlé jednání. Ti, jichž svět nebyl hoden… (Žd. 11:35-38)

Těmito slovy popisuje list Židům osud mnohých starozákonních hrdinů víry. Jejich příběhy víry, odvahy a vytrvalosti uvádí jako příklad pro věřící Nové smlouvy, následovníky Ježíše Krista Nazaretského. Tato slova nebyla zvolena náhodou. První církev musela v počátcích své existence bojovat o přežití. Apoštol Pavel, sdělil věřícím jednoduchou pravdu: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ (2. Tim. 3:12) On sám, coby bývalý pronásledovatel Kristových učedníků to věděl nejlépe: evangelium a jemu oddaní lidé jsou světu nepohodlní a ten se snaží zničit radostnou zvěst o Ježíši Kristu i s jejími zvěstovateli. První církev zakusila odpor a pronásledování od svého samotného vzniku. Z Kristových apoštolů zahynuli jako mučedníci všichni kromě apoštola Jana, který přežil mučení v rozpáleném oleji a později byl deportován na ostrov Patmos, kde napsal knihu Zjevení. Pronásledování prvních křesťanů, jejich zápasu o přežití církve a některým příběhům křesťanských mučedníků se budeme věnovat v tomto článku.

První pronásledování

Jako první se proti křesťanům postavila židovská náboženská elita, která nelibě nesla rychle rostoucí sektu následovníků rabína z Nazaretu. Ztělesněním jejich snah byl Saul z Tarsu ještě před svým obrácením. Než se totiž pozdější apoštol Pavel stal nejvlivnější postavou první církve, podle Skutků apoštolů „soptil hrozbami a dychtil po zabíjení Pánových učedníků“ (Sk 9:1). Pronásledování ze strany Židů však postupně sláblo a hlavním nástrojem perzekuce se stala římská státní moc.

Stát křesťany nejprve toleroval, považoval je za skupinu uvnitř židovství a tedy, religio licita, trpěné náboženství. Později se však situace změnila. První velké pronásledování se událo ještě za života apoštolů. Roku 64 nechal pološílený císař Nero zapálit Řím a vinu za jeho požár svalil na křesťany. Vyvolal tak vlnu odporu vůči církvi a začal ji krutě potlačovat. V Římě došlo k masakrům Kristových učedníků. Byli zatýkáni, vězněni a popravováni. Nero, který chtěl dát lidu zábavu, je v Koloseu předhazoval divokým šelmám. Jiní křesťané natření smolou hořeli jako živé pochodně v Neronových zahradách. Během jeho pronásledování podle církevních dějepisců zemřeli jako mučedníci apoštolové Petr a Pavel. Pavel byl coby římský občan sťat a Petr byl ukřižován. Když vznesl námitku, že není hoden zemřít stejnou smrtí jako jeho Pán, tak ho ukřižovali hlavou dolů.

Pomluvy, které se o krěsťanech šířily

Mezi lidmi se o křesťanech šířili různé pomluvy a lži. Římané byli polyteisté, kteří uctívali množství bohů. Jejich náboženský systém byl propracovaný a týkal se každodenního života. Bylo jim divné, že křesťany nevidí navštěvovat chrámy a obětovat bohům. Proto je považovali za ateisty a bezbožníky.

Křesťanské bohoslužby první církve se skládaly ze dvou částí. Kázání Slova bylo veřejně přístupné, ale druhá část bohoslužby s večeří Páně se konala za zavřenými dveřmi pouze mezi pokřtěnými. Všichni ostatní, včetně katechumenů (lidí, kteří prošli vyučováním křesťanských základů, ale nebyli ještě pokřtěni), museli shromáždění opustit. Na to, co se dělo při večeři Páně, se vztahovala mlčenlivost o otázkách a tajemstvích víry, tzv. disciplina arcana. Toto tajnůstkářství vedlo k dalším dvěma pomluvám. Vzhledem k tomu, že se na veřejnost dostala informace, že křesťané přijímají tělo a krev Páně, se mezi lidmi rychle rozšířila zpráva, že následovníci Krista se tajně oddávají kanibalismu. Toto obvinění není nepodobné tomu, které se ve středověku šířilo o židech, a sice že do svých macesů přidávají krev křesťanských nemluvňat. V případě první církve i středověkého židovstva měly tyto pomluvy potenciál vyvolávat pogromy.

Další pomluva vycházela z toho, že křesťané se navzájem nazývali bratři a sestry. Mluvili o bratrské lásce. Proto je běžní Římané podezřívali z incestních sexuálních vztahů. U části prostého a nevzdělaného římského lidu proto první církev vyvolávala nedůvěru a odpor.

 

Prameny:

Lane, Tony: Dějiny křesťanského myšlení. Návrat domů, Praha 1996

Kol. aut.: Spisy apoštolských otců.
Kalich, Praha 1986

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *