Bývalý holandský džihádista prosí Židy o odpuštění

AMSTERDAM – Někdejší americko-holandský džihádista Jason Walters alias Abú Mudžáhid Amrik poskytl poprvé po svém propuštění (2013) novinářce Esther Voetové dlouhý novinový rozhovor. Interview vyšlo 1. června v holandském  židovském týdeníku Nieuw Israëlitisch Weekblad. Dnes třiatřicetiletý bývalý terorista vněm popsal svoji cestu k deradikalizaci a pokusil se vysvětlit svůj někdejší způsob myšlení. Když člen skupiny Hofstad před patnácti lety zavraždil holandského filmaře Theo van Gogha, rozjela nizozemská policie sérii razií na skupiny podezřelé z islámského terorismu. V jednom z center byl i tehdy devatenáctiletý Jason Walters, který na policisty hodil ruční granát. Byl zatčen a odsouzen k 15 letům vězení. Odseděl si osm.

Podle policejních protokolů se přiznal, že rozvíjel vlastní plány na zavraždění „protiislámských“ holandských politiků, jako Geerta Wilderse nebo poslankyně Ayaan Hirsi Ali. – Právě tato bývalá muslimka (nyní ateistka), zakladatelka nadace AHA Foundation podporující ženy a oběti náboženského útlaku v muslimských zemích, byla autorkou scénáře filmu „Podřízenost“ (Submission), který stál režiséra Theo van Gogha život.

 

 

Od terorismu k existencialismu

Ve vazební věznici byl Walters přesvědčen, že „o rozsudku se rozhodne v Tel Avivu“. Když zjistil, že mládí stráví ve vězení, rozhodl se podle své výpovědi studovat „západní vědy“, aby dokázal, že všechny pocházejí z Koránu. Někdejší pilný student posvátné knihy islámu – řekl o sobě, že Korán četl „dnem i nocí“ – se vrhl do studia západního myšlení. Za mřížemi postupně objevoval Platóna, Nietzscheho a Heideggera. Především však objevil kritické myšlení.

Právě to ho vede ke skeptickému názoru na deradikalizační programy ve vězeních. Sám je nyní „ výstavním exponátem“ deradikalizovaného muslima, ozdobou holandského vězeňství s nejlepšími šancemi stát se „bývalým radikálem z povolání“. Přesto nevidí mnoho šancí na proměnu myšlení bývalých radikálů, pokud takové proměně nejsou otevřeni sami. Domnívá se, že radikalismus nelze „vyléčit“. Také v nedávno obhájené diplomové práci na univerzitě v Leidenu (téma: Radikalizace a deradikalizace) hájí názor, že opuštění radikálního vidění světa není klinický proces, nýbrž existenciální volba.

Konspirační teorie

V rozhovoru o sobě Walters řekl, že „byl extrémně náchylný ke konspiračním teoriím“. To, že jim podlehl jako mladý a hledající muslim (mezi 16. a 18. rokem) se mu stalo osudným. Nalezení univerzálního zdroje odpovědí na všechny otázky zažilo i mnoho dalších fanatických stoupenců různých světonázorů a čtenářů posvátných spisů. Pokud „odhalují“ podivnosti našeho rozporuplného světa a dávají pocit „pochopení“, vytvářejí zároveň pocit bezpečí a řádu.

„Máte pocit, že prožíváte zázraky,“ líčí toto období. „Náboženství vás určuje. Už nemáte přístup k vlastnímu názoru a vlastním pocitům. Pokud jsou v rozporu s náboženstvím, musíte je náboženství přizpůsobit.“ I na toto si vzpomenou někdejší vášniví hledači jediné pravdy a horliví zastánci náboženských i nenáboženských nauk.

Dogma o antisemitismu a šoa

Ke světonázoru dospívajícího Walterse však patřil mimo jiné antisemitismus. „Dogma praví: Židé odmítli Muhammadovo poselství, jsou ze své podstaty zlí, prokletí. Židé jsou ,poslové ďábla‘ a existence Izraele je vykládána jako důkaz blížícího se soudného dne, protože se shromáždili na jednom místě Blízkého východu, aby byli zničeni,“ uvádí Walters.

Když takové názory razil jako náctiletý konvertita se svým bratrem v Haagské mešitě, vyneslo jim to zákaz vstupu. Vydali se tedy tam, kde jim „rozuměli“, do ostrůvků „pravého islámu“ – a odtud do výcvikových center v Pákistánu. Bratr Jermaine padl jako bojovník tzv. Islámského státu při bombardování Rakká. Jason dostal šanci o svých názorech uvažovat. Popisuje, jak ve vězení začal přicházet na to, že věřil například třem teoriím o šoa: Zaprvé, je to všechno lež, která má ospravedlnit vytvoření státu Izrael. Zadruhé, k holocaustu došlo, ale byl oprávněný. Zatřetí: K holocaustu došlo, byla to nespravedlnost a je to důkaz zlovolnosti křesťanských států. – Na to, že jsou tyto teorie vzájemně neslučitelné, postupně pochopil až za mřížemi.

Zprávy o rostoucích projevech antisemitismu v Holandsku v něm začaly vyvolávat čím dál větší pocity viny. Vedly k veřejné omluvě v hlavním židovském časopise.

„Musím s tím žít“

Příběh Jasona Walterse rozhodně není typickým případem nabízejícím široce aplikovatelné řešení. Většina uvězněných džihádistů nemá dispozice k dobrovolnému samostudiu na samotce a téměř žádný po ukončení trestu nesměřuje k vysokoškolskému diplomu.

Samozřejmě se nabízí podezření, že Waltersův kajícný příběh je chytrá forma PR, zvláště když zmiňuje, že radikalismus bude jeho tématem i nadále. A přestože odedávna platí, že „z bývalého pytláka je nejlepší hajný“, lze jen doufat, že se z Walterse nestane profesionální „džihádista proti džihádu“.

Zatím pro Walterse mluví to, že nenabízí jasná řešení a přiznává, že na komplikované otázky týkající se radikalismu nezná odpovědi (ale chce je dál hledat). Jednou z možných cest je právě to, že bude svoji zkušenost předávat dál alespoň v té míře, v níž je možné zkušenost předat.

Když v 19 letech hodil granát, zranil 4 policisty. Omluvil se sice i jim, ale vědomí toho, co se stalo, omluva nevymaže. „Je to něco, s čím musím žít,“ říká o tom.

 

zdroj: ztis.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *