Zákon versus zákonictví

Někde v křesťanském podvědomí je zakořeněn dojem, že Ježíš přišel zrušit Zákon. Samozřejmě, nic není vzdálenější od pravdy. Bůh není sám proti sobě. Když jednou něco vyhlásil, nepřijde to zrušit. Když o něčem řekl, že je to dobré, tak o pár tisíc let později neřekne, že už je to špatné.

Sám Ježíš se opakovaně setkával s tím, že si lidé jeho chování a slova vykládali tak, že mluví a jedná proti Zákonu. Ježíš ale nikdy neřekl proti Zákonu křivého slova, spíš naopak. Nejednou výslovně varoval své posluchače, že ani jedno písmenko Zákona neztratilo význam. To, co Ježíše provokovalo a proti čemu se ostře vymezoval, nebyl Zákon Mojžíšův, ale výklady otců, tradice a určité chápání Zákona, které se nabalily na Zákon.

Farizejské výklady Písma vytvořily představu, že existují normy, které se musí za každých okolností zachovat, jen tak, samoúčelně, bez dalšího významu. Lidé, kteří uvěřili takovému pojetí Zákona, se ocitli v otroctví, ztratili radost z Boha a úplně míjeli podstatu toho, proč Bůh dal Zákon.

Podstatou Zákona a celého Božího slova je zjevit světu, že Bůh je spravedlivý, svatý a dobrý.

Člověk byl stvořený na Boží obraz, ale zhřešil a zkazil se a teď je egoistický a snaží se prosadit na úkor druhých. Bohu to však není jedno a touží, aby na zemi byli lidé, kteří budou odrážet jeho obraz. Lidé, kteří budou okolo sebe šířit dobro, nebudou se snažit prosadit na úkor druhého, nebudou svého bližního snižovat, budou mít soucit se slabšími a činit dobré skutky. Podstatou Zákona je tedy činit dobro.

A právě tady Ježíš narážel na nábožné lidi a na jejich zákonické představy. Farizejové byli pohoršeni tím, že si Ježíš neumyl ruce. Je dobré si umýt ruce, ale jaký kosmický význam mělo, že si je Ježíš neumyl? Když si neumyješ ruce, nestane se vůbec nic, ale když někoho okradeš, můžeš mu ublížit na celý život.

Farizejové byli vytočeni k nepříčetnosti, když Ježíš uzdravoval v sobotu. Přitom v Bibli nikde nestojí, že v sobotu se nesmí uzdravovat. Byly to jen jejich tradice a výklady, které Ježíš porušil. Nesmyslné lpění na výkladech farizeje úplně odvedlo od Boha. Jejich srdce se tak zatvrdila, že nepoznali, že před nimi stojí Boží Syn a navíc se ani nedokázali radovat z uzdravení nemocného člověka.

Můžeš si položit jednoduchou otázku. Kdyby v té synagoze náhodou byl nějaký nevěřící, co by ho spíš přivedlo k obrácení: to, že Ježíš vzorně zachová sobotu podle všech farizejských předpisů, nebo když uvidí uzdravení na vlastní oči?

Nad nerozumností farizejů každý křesťan zakroutí hlavou, ale neuvědomí si, že zákonictví je bohužel častým jevem i v církvích. I mezi křesťany jsou lidé, kteří se radši nedívají na televizi, aby nezahlédli nějakou erotickou scénu, ale přitom nemají žádné zábrany pomlouvat a pošpiňovat své bratry, sestry, pastora. V církvích se vytvořila celá řada pravidel, které sice nejsou v Božím slově, ale věřící jsou schopni se o ně do krve pohádat. Někde křesťané nesmí pít alkohol, ženy se nesmí malovat, muž nesmí mít dlouhé vlasy a tak dále.

Bůh chce, aby lidi viděli naše dobré skutky a na základě toho se obrátili. Evangelium se nedá šířit jinak, než šířením dobra. Ne teologií, ta nikoho nezajímá. To přesně dělali farizejové. Obcházeli moře a zemi, všem se snažili vnutit své výklady zákona, a když horko těžko získali jednoho člověka, udělali z něj ještě horšího zákoníka, než byli sami.

Nemysli si, že svět nějak ohromí, že dodržujeme nějaká pravidla, která jsme si sami vytvořili. Ale když půjdeme do domovů důchodců, do hospiců, budeme pomáhat potřebným, uzdravovat nemocné, tak svět uvidí naše dobré skutky.
Ďábel nemůže křesťanům zakázat zvěstovat evangelium, tak se je od toho snaží aspoň odvést. Jeho oblíbená finta je dát jim falešné cíle. V církvích, které mu na to skočí, vznikne představa, že cílem je dodržet spoustu pravidel a být dokonalý. To se samozřejmě nedá, takže se nakonec všichni dohodnou, že aspoň zahrají, že je dodrželi. A tomu se říká náboženské pokrytectví.

Ďáblovi se podařilo dosáhnout toho, že křesťané mnohem víc přemýšlejí o tom, co nemají dělat, než na to, co mohou udělat pro Boha. Takové křesťanství je úplně pasivní, zaměřené jen na sebe a na svůj život. Hlavně abych neudělal tohle a tohle a ještě tohle, co by si o mě druzí pomysleli… Ztratí se síla a radost, církev je strnulá, nic se neděje, žádné zázraky, nemůže přijít probuzení.

První církev takhle nesmýšlela. První křesťané viděli kolem sebe ztracené národy, které potřebují slyšet evangelium a přemýšleli, jak ho k nim dostat. Celý svět vnímali jako jednu velkou příležitost. Netrápili se nad tím, jestli něco udělali špatně, ale hledali dobré skutky, které pro ně Bůh připravil. S takovým postojem srdce je úplně lehké sloužit Bohu. 

Když sloužíš Bohu zákonicky, je to strašná dřina, když sloužíš v Duchu Svatém, je to radost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *