Učení o křtech

Proto opusťme počáteční učení o Kristu a nesme se ke zralosti; neklaďme znovu základy z pokání z mrtvých skutků a z víry v Boha, z učení o křtech, o vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o soudu věčném. A to učiníme, jestliže to Bůh dovolí. (Žd 6:1-3)

V epištole Židům se píše o základních učeních křesťanské víry, na kterých má stát náš růst do zralosti. Mezi základní křesťanská učení patří „učení o křtech“. Množné číslo výrazu křest zde není použito náhodou. Nový zákon hovoří hned o několika druzích křtů a o nich bude pojednávat i tento článek.

Význam slova křtít

Sloveso křtít v uších laika zní jako popis náboženského obřadu. V původním jazyce Bible, v řečtině, jde o sloveso baptizó, kterého významem je konkrétní zcela běžná činnost „ponoření“. Toto sloveso se v Písmu nepoužívá pouze v náboženském slova smyslu, ale i při popisu běžných situací lidského života: při namočení prstu ve vodě (Lk 16:24), při namočení chleba do omáčky (J13:26) nebo při šatu zmáčeném krví (Zj 19:13).Součkův biblický slovník překládá sloveso baptizó následovně: ponořiti (do vody), v židovském a zejména v křesťanském kontextu šlo o rituální obmývání, ponořování: křtíti. Známý biblický učitel Derek Prince toto sloveso překládá jako „něco do tekutiny ponořit a potom to vytáhnout“.

Biblické křty

Už jsme uvedli, že v Nové smlouvě nalézáme několik různých křtů. Jde o křest Jana Křtitele, potom je tu křest utrpení, křest vodou následující po obrácení člověka a křest v Duchu Svatém. Při každém z těchto křtů jde o určitý druh ponoření a každý má svůj duchovní význam. Pojďme se tedy na jednotlivé křty blíže podívat.

Křest Jana Křtitele

Janův křest nalézáme na samotném začátku Nové smlouvy. Jan Křtitel volal izraelský lid k pokání a křtil je v řece Jordánu ještě předtím, než Ježíš Nazaretský vstoupil do veřejné služby. Mnozí lidé se domnívají, že mezi Janovým křtem a křesťanským křtem vodou není žádný rozdíl. Ten tu však je. Asi nejjasněji ho vidíme v následující pasáži ze Skutků apoštolských:

„Stalo se, když Apollos byl v Korintě, že Pavel prošel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam nalezl nějaké učedníky. Řekl jim: ‚Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?‘ Oni mu odpověděli: ‚Ne, vždyť jsme ani neslyšeli, že je Duch Svatý.‘ Řekl: ‚Jak jste tedy byli pokřtěni?‘ Oni řekli: ‚Janovým křtem.‘ Pavel řekl: ‚Jan křtil křtem pokání a říkal lidu, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, to jest v Ježíše.‘ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. A když na ně Pavel vložil ruce, přišel na ně Duch Svatý a oni mluvili jazyky a prorokovali.“ (Sk 19:1-5)

Učedníci, které Pavel našel v Efezu, byli pokřtěni křtem Janovým. Jeho význam byl „křest pokání ku odpuštění hříchů“ (Mk 1:4 dle doslovného znění). Jan po svých učednících žádal změnu života a zanechání hříchů. Po tomto viditelném pokání je křtil, aby mohli přijmout odpuštění skrze Mesiáše, kterému připravoval cestu. Jeho křest byl znamením pokání, ke kterému se křtěný člověk rozhodl. Toto pokání muselo nést viditelné ovoce. Proto Jan mnohé farizeje a saduceje odmítl pokřtít a vyzval je, aby nesli ovoce svého pokání (Mt 3:7-8).

Ze způsobu, jakým Pavel reagoval na skutečnost, že efezští učedníci byli pokřtěni pouze Janovým křtem, můžeme vyvodit závěr, že tento křest nepovažoval za rovnocenný křesťanskému vodnímu křtu, který je vyjádřením obrácení a znovuzrození člověka. Janův křest byl předstupněm pro lidi, kteří se obrátili skrze jeho službu. Po vystoupení Ježíše Krista, kterého také pokřtil, prohlásil Jan jednoznačně, že přišel na to, aby mu připravil cestu. Když dnes člověk uvěří v Krista a znovuzrodí se, už není potřebné, aby byl pokřtěn Janovým křtem, ale křtem ve vodě, který nařídil sám Pán.

Křest utrpení

V Lukášově evangeliu hovoří Ježíš následující slova: „Křtem mám být pokřtěn, a jak jsem svírán, dokud se nedokoná!“ (Lk 12:50) Na jiném místě odpovídá na žádost synů Zebedeových, kteří chtějí mít výsadu sedět po jeho levici a pravici ve slávě jeho království. Reaguje tak, že jim položí otázku: „Nevíte, co žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ (Mk 10:38) Z kontextu je jasné, že Ježíš zde hovoří o utrpení, které měl podstoupit na své cestě kříže. Do tohoto utrpení měla být ponořena (pokřtěna) celá jeho bytost: duch, duše i tělo. Tím, že učedníkům položil tuto otázku, vyjádřil, že po nich bude vyžadovat jejich úplné vydání do Božích rukou. Bude-li to třeba, budou muset jít i cestou utrpení v pronásledování křesťanů, které zasáhlo první církev.

Křest ve vodě

Na konci Markova evangelia posílá Ježíš své učedníky nést jeho poselství až na sám konec světa. Říká:

„Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn. Kdo neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16:15-16)

Na jeho slovech vidíme, že ze křtu, který následuje po obrácení člověka, dělá podmínku spasení. Samozřejmě, že existují výjimky, lidé, kteří se po svém obrácení už nestihli dát pokřtít (viz. lotr na kříži). Takoví lidé samozřejmě spaseni budou. Pro lidi, kteří se obrátí dnes by mělo být prioritou dát se pokřtít. Nestačí být pokřtěn jako nemluvně. Takový křest je skrz naskrz nebiblický. Ježíš zřetelně určuje pořadí: Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn.

Slovo baptizó, s významem pokřtít, ponořit, potopit, hovoří také o praktické podobě křtu. Jedná se o ponoření celého člověka do vody, rozhodně ne o pouhé symbolické pokropení. Proč je to tak důležité, si ukážeme později, když budeme hovořit o symbolickém významu křtu.

V Matoušově evangeliu jsou zaznamenána tato Ježíšova slova:

„Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28:19-20)

I zde klade Pán veliký důraz na to, že křtu má předcházet evangelizace a obrácení člověka. Pokřtít je možné jedině učedníka. V těchto verších si povšimněme „křestní formule“. Obrácené lidi máme křtít „ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého“, nikoli „ve jménu Otce…“ Ještě doslovnější překlad křestní formule by byl: „ponořte je do jména Otce i Syna i Ducha Svatého“. Jméno v Bibli vždycky představuje autoritu, moc, a slávu osobnosti, která ho nosí. Naše ponoření do Božího jména při křtu je tedy vyjádřením našeho jednoznačného odevzdání se Bohu, podřízením se pod jeho autoritu.

Duchovní význam křtu vodou

Novosmluvní křesťanství není postavené na rituálech a obřadech. Každý úkon, ke kterému nás Pán vybízí, má hluboký duchovní význam. Podobně je tomu i u křtu. Křest úzce souvisí s obrácením člověka. Bible popisuje okamžik odevzdání života Kristu jako znovuzrození. Dochází k němu na základě přijetí poselství evangelia a díla Ducha Svatého. Když člověk odevzdá své srdce Ježíši a prohlásí ho svým Pánem a Spasitelem, oživí Bůh jeho ducha a dá mu věčný život. Znovuzrození je tedy předěl mezi starým životem v hříchu a novým životem v Kristu. A právě odhodlání skončit se starým životem a žít nový život člověk vyjadřuje skrze křest.

Podle Sk 22:16 dochází skrze křest k duchovnímu očištění. Křtěnec se ztotožňuje s Kristovou smrtí (to se týká starého života) a s jeho vzkříšením (pro nový život).

Apoštol Pavel o tom píše:

„Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života. Neboť jestliže jsme se stali s ním srostlými tím, že jsme mu byli podobni ve smrti, jistě mu budeme podobni i ve zmrtvýchvstání. A víme, že náš starý člověk byl spolu s ním ukřižován, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili.“ (Ř 6:3-6)

Vodní křest je tedy duchovním úkonem, kterým se křtěnec loučí se starým životem a přijímá sílu žít nový život skrze moc Kristova vzkříšení. Jedná se o mocné vysvobození z otroctví hříchu a starého života. Pro mnohé lidi znamená křest skutečné, hmatatelné vysvobození z hříchů starého života. Křest je slavnostním pohřbem starého života.

V dopise Kolosským Pavel píše:

„V něm jste byli také obřezáni obřízkou, která nebyla udělána lidskou rukou, nýbrž spočívala ve svlečení těla hříchů, v obřízce Kristově, když jste byli spolu s ním ve křtu pohřbeni a v něm jste byli spolu i vzkříšeni skrze víru v působení Boha, který ho vzkřísil z mrtvých.“ (Kol 2:11-12)

Symboliku pohřbu můžeme vidět na biblické křestní praxi. Jedná se o ponoření celého člověka do vody (vodního hrobu) a jeho vynoření (vzkříšení k novému životu). Rituální pokropení z biblického hlediska nemá žádné opodstatnění.

Obrácení ke Kristu spojené se křtem je radikální životní změnou. Nejde o pouhou změnu světonázoru, jedná se o radikální obrat. Pro Pavla samotného bylo jeho obrácení spojené se křtem tak významné, že otevřeně hovoří o tom, že vše, co bylo v jeho starém životě považuje za „hnůj“ (Fp 3:8). Křest tedy není jenom formálním rituálním doplňkem obrácení, jde o krok, který znamená poslušnost Božímu příkazu. Bible přirovnává křest k Noemovu korábu, který byl jedinou šancí záchrany pro předpotopní lidstvo.

Apoštol Petr píše:

„…když Boží trpělivost ve dnech Noémových vyčkávala, zatímco byl stavěn koráb, v němž jen několik, to jest osm duší, bylo zachráněno skrze vodu. Naplnění tohoto předobrazu – křest – i vás nyní zachraňuje, ne jako odložení tělesné špíny, nýbrž jako odpověď dobrého svědomí Bohu, skrze zmrtvýchvstání Ježíše Krista.“ (1Pt 3:20-21)

Podle tohoto textu člověka, který se obrátí, zavazuje jeho svědomí ke křtu. Křest tedy nemá alternativu, je součásti křesťanského obrácení.

Kdo a kdy se má dát pokřtít

V křesťanství existují dva extrémní pohledy na praxi křtění. Jedním z nich je tradiční křest nemluvňat. Ten je v jednoznačném rozporu s biblickým požadavkem, který stanovuje, že křest má předcházet pokání člověka a jeho rozhodnutí pro Krista. Ukázali jsme si, že křest je vnějším znamením a potvrzením tohoto rozhodnutí. Druhý nesprávný pohled zdůrazňuje, že člověk musí se křtem počkat, až bude připraven, dostatečně vyučen a zbudován. Ani to není úplně správný pohled. Na praxi novosmluvní církve vidíme, že jednotlivci i zástupy byli křtěni téměř okamžitě po svém obrácení.

Když vyzval apoštol Petr na Letnice zástup k obrácení se ke Kristu, byla součástí této jeho výzvy i pobídka ke křtu. Křest zástupu byl proveden okamžitě: „Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům:‚ Co máme dělat, muži bratři?‘ Petr jim řekl: ‚Učiňte pokání a každý z vás ať je pokřtěn na základě jména Ježíše Krista k odpuštění vašich hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh.‘ …„Ti, kteří radostně přijali jeho slovo, byli pokřtěni a bylo přidáno toho dne asi tři tisíce duší.“ (Sk 2:37-39.41) Rovněž i všechny další příklady obrácení ve Skutcích apoštolů jsou okamžitě následovány křtem obráceného. Na příkladu etiopského komorníka vidíme i jedinou podmínku, která byla předpokladem křtu. Když měl být komorník křtěn, položil před něj Filip jedinou podmínku: „Jak pokračovali v cestě, přišli k jakési vodě. Eunuch řekl: ‚Hle, voda. Co mi brání, abych byl pokřtěn?‘ Filip řekl: ‚Jestliže věříš z celého srdce, je to dovoleno.‘ Odpověděl: ‚Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.‘ Rozkázal zastavit vůz a oba, Filip i eunuch, sestoupili do vody, a Filip ho pokřtil.“ (Sk 8:36-38)

Podmínkou je tedy obrácení a veřejně vyznaná víra v Krista. Když člověk porozumí evangeliu a vědomě se rozhodne pro Krista, z biblického hlediska křtu nic nebrání.

Křest v Duchu Svatém

Jan Křtitel, který první označil Ježíše z Nazareta za Mesiáše, o něm pronesl následující prorocká slova:

„Za mnou přichází silnější než já; nejsem hoden sklonit se a rozvázat řemínek jeho sandálů. Já jsem vás křtil ve vodě, ale on vás bude křtít v Duchu Svatém.“ (Mk 1:7-8)

V textu Matoušova evangelia je tento výrok ještě doplněn a Ježíš je nazván jako ten, „kdo bude křtít Duchem Svatým a ohněm“ (Mt 3:11).

Když se Kristova pozemská služba chýlila k závěru, připomněl Ježíš svým učedníkům znovu, že je čeká křest Duchem. Tuto zkušenost dal do přímé souvislosti s kázáním evangelia. Po svém zmrtvýchvstání vyzval učedníky, aby se nevzdalovali z Jeruzaléma, „dokud nebudou oblečeni mocí z výsosti.“ (Lk 24:49)

Ve skutcích apoštolů je tato Ježíšova řeč ještě podrobněji rozvedena:

„Přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“ (Sk 1:8)

Převedeno do moderní řeči nám tyto texty říkají, že Ježíš svůj lid pokřtí (ponoří) do Ducha Svatého a do ohně, což bude představovat vystrojení mocí z nebe. Padesátý den po událostech ukřižování a vzkříšení Krista, přesně na biblický svátek Letnic (hebr. Šavuót – Svátek týdnů), desátý den po Kristově nanebevstoupení, se naplnilo toto zaslíbení. Došlo k události, která znamenala zlom v dějinách církve. Někteří bibličtí učitelé právě tyto letniční události považují za skutečný zrod církve. Hrstka Kristových učedníků, která se skrývala ze strachu před Židy a setrvávala na modlitbách, zažila nečekanou událost:

„Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ (Sk 2:1-8)

Nastala dramatická událost při níž vzkříšený a oslavený Ježíš naplnil svá slova a pokřtil církev v Duchu Svatém a v ohni. Celá událost byla provázena velmi zvláštním fenoménem, mluvením v „jiných jazycích“. Tento jev odborně zvaný glosolálie, představuje nadpřirozenou schopnost člověka hovořit jazykem, který nezná a kterému nerozumí. Cizinci, kteří přišli do Jeruzaléma oslavit svátek, byli zaskočeni, že vidí skupinu neučených Židů, jak jim v jejich jazyce zvěstují veliké Boží skutky.

Duch Boží však nezpůsobil pouze to, že učedníci hovořili v jazycích, ale naplnil je nevýslovnou radostí, provázenou projevy, které připomínaly stav opilosti. V Písmu máme zaznamenány některé reakce lidí na projevy Duchem naplněných učedníků. „Ale jiní se posmívali a říkali: ‚Jsou opilí‘.“ (Sk 2:13) Když se tak dělo, postavil se apoštol Petr a pronesl své letniční kázání. Petr, který ještě nedávno kvůli strachu zapřel, že zná Krista, najednou čelí obrovskému zástupu a směle mu káže o Ježíši. Dokonce je přímo obviní ze zodpovědnosti za jeho ukřižování: „Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ (Sk 2:36) Prohlásil, že vylití Ducha Svatého na církev je důkazem Ježíšova Mesiášství a jeho vystoupení k Otci do slávy. Zástupy byly Petrovým kázáním hluboce zasaženy v srdci a lidé se ptali, co mají dělat.

Petr jim odpověděl jednoznačně:

„Učiňte pokání a každý z vás ať je pokřtěn na základě jména Ježíše Krista k odpuštění vašich hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého.“ (Sk 2:38)

V Petrově „návodu na obrácení“ můžeme jasně vidět tři pilíře křesťanského obrácení či znovuzrození:

  1. Pokání (změnu smýšlení)
  2. Vodní křest
  3. Křest v Duchu Svatém

Jestliže chce člověk skutečně následovat Krista, nemůže ze svého života vyloučit ani jeden z nich. Během církevních dějin se v tradičních církvích vyvinulo učení o tom, že letniční zkušenost se týkala pouze první církve a všechny duchovní projevy utichly, když byl uzavřen kánon Nové smlouvy. Nic není tak daleko od pravdy. Probuzenecký oheň Ducha Svatého hořel v různých křesťanských skupinách po celou dobu historie církve a díky Bohu na začátku 20. století opět masivně propukl skrze letničně-charismatické hnutí.

Duchovní význam křtu v Duchu Svatém

Při obrácení člověka ke Kristu se Boží Slovo a Duch dotknou lidského ducha a způsobí jeho znovuzrození. Vodní křest toto znovuzrození potvrzuje. Křest v Duchu Svatém je naplněním celé lidské osobnosti přítomností Ducha Svatého, která je nutná k efektivnímu křesťanskému životu a svědectví. Křest v Duchu svatém je naplněním Ježíšova zaslíbení o příchodu jiného Utěšitele, kterého pošle po svém odchodu (J 14:16-17). Duch Svatý, který naplní život věřícího, mu zprostředkuje autentické společenství s Bohem, usměrnění, povzbuzení a moc. Tato moc Ducha Svatého pomáhá křesťanům při úsilí o posvěcení života a při kázání evangelia. Je to právě Duch Svatý, který dokáže zasáhnout srdce lidí, kterým svědčíme o Ježíši.

Důležitost křtu v Duchu Svatém nám ukazuje také výše popsané setkání apoštola Pavla s efezskými učedníky. Položil jim jednoduchou otázku: „Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?“ Vidíme, že tato zkušenost je tu pro každého křesťana.

Naplnění Duchem je zkušenost, která je vždy provázena vnějším projevem. Podíváme li se na případy naplnění Duchem ve Skutcích apoštolů, vidíme, že je vždy doprovází projev mluvení v jazycích. Už staří letniční považovali dar jazyků za biblický důkaz, že člověk byl pokřtěn v Duchu Svatém. Kromě daru jazyků, dává Duch Svatý ještě mnohá další obdarování viz. 1 Kor 12:7-11.

Křest v Duchu Svatém není jedinou a neopakovatelnou zkušeností. Písmo nás vybízí, abychom toto naplnění stále hledali a usilovali o ně.

„A neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost, ale naplňujte se Duchem.“ (Ef 5:18)

zdroj: milost.sk/logos

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *