Trojice 2. část

Místa hovořící o Boží trojjedinosti

Při pečlivém studiu Nové smlouvy najdeme i místa, která zdůrazňují jednotu osob Boží Trojice. Jedná se zejména o křestní formuli v Matoušově evangeliu: „Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého“ (Mt 28:19, KMS) Dobře si povšimněme formulace „ve jméno“, nikoli „ve jménu“, jak je tento verš často nesprávně citován. Jedná se tedy o křest „ve jméno“, nebo ještě výrazněji přeloženo „do jména“ Otce, Syna a Ducha Svatého. To, že má Trojice jediné jméno je velikým svědectvím konceptu jednoty v rozmanitosti.

Dalším místem, kde můžeme vidět celou Trojici „v akci“ je Kristův křest popisovaný v Mt 3:16-17: Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něj. A hle, ozval se hlas z nebes, který říkal: „Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.“ (KMS) Toto místo vyvrací přesvědčení některých křesťanských kruhů, které popírají Trojici a hovoří, že Otec, Syn i Svatý Duch jsou jedinou osobou.

Teologický koncept Trojice

Formulace teologických prohlášení o Trojici je velmi náročná záležitost. Pravdou je, že Bible nám tuto úlohu velmi neusnadňuje. Některá biblická místa jakoby si navzájem odporovala. Možná je to proto, že intelekt člověka není schopen dokonalého poznání a pochopení Boha. Myšlenky o Trojici můžeme shrnout do následujících prohlášení:

1. Existuje pouze jeden Bůh
2. Otec, Syn i Duch Svatý jsou Bohem
3. Otec, Syn a Duch Svatý jsou tři rozdílné osoby.

Tyto pravdy jsou zdůrazněné v takzvané trinitářském trojúhelníku (viz. obr.). Jednou z nejlepších definic Trojice je formulace B.B. Warfielda: „Existuje pouze jeden jediný pravý Bůh, ale na jednotě tohoto Boha se podílejí tři stejně věčné a sobě rovné osoby, osoby stejné podstaty, avšak odlišné svým bytím.“

Teologie ve své snaze o definování Trojice zachází ještě dále. Snaží se popisovat bytí (existenci) Trojice a jednotlivé vztahy mezi jejími osobami a její působení uvnitř (Opera ad intra). Tento pohled na Trojici můžeme nazvat ontologickým pohledem. Operuje s pojmy jako jsou zrození (synovství či plození) a vyzařování (vycházení z). Z tohoto hlediska se o Trojici dá prohlásit:

Otec plodí Syna a je to On, z koho vychází Duch Svatý; ačkoli Otec není ani zplozen, ani sám není vyzařován.
Syn je zplozen a je to On, z koho vychází Duch Svatý; sám však neplodí ani není vyzařován.
Duch Svatý vychází jak z Otce, tak i ze Syna; sám však ani neplodí, ani z něj nic nevychází.

Jiný pohled na Trojici se týká jejího vnějšího působení (Opera ad extra): vedením, řízením a jednáním osob Trojice. U Otce se jedná o předzvědění (1 Pt 1:2), lásku ke světu (J 3:16) a obdarovávání dobrými dary (Jk 1:17). U Syna je zdůrazněno jeho utrpení (Mk 8:31), vykoupení (1 Pt 1:18)
a nesení všech věcí (Žd 1:3). U osoby Ducha Svatého jde o jeho dílo znovuzrození a obnovy (Tt 3:5), zprostředkování síly (Sk 1:8) a posvěcování (Ga 5:22-23, 1Pt 1:2). V souvislosti s těmito prohlášeními však netřeba zapomínat na to, že i když se opírají o biblické texty, jsou pouze lidským pokusem o definici nedefinovatelného a vše převyšujícího Božství.

Ilustrace napomáhající pochopení Trojice

slnko
Slunce, jeho světlo a energie jsou jedním z pokusů ilustrovat Trojici

Teologové a bibličtí učitelé přišli během historie s různými ilustracemi, názornými příklady a podobenstvími, které měly lidem pomoci pochopit Boží trojjedinost. Prvním takovým příkladem je existence tří skupenství vody. Led, kapalina i pára mají stále stejné chemické složení a přitom existuje teplotní bod, při kterém mohou současně existovat všechna tři tato skupenství vody. Všechno je to voda, a přece se její jednotlivá skupenství od sebe liší.

Další názornou pomůckou může být slunce, jeho záře a jeho energie. Slunce ve skutečnosti nikdo neviděl, stejně jako neviděl Otce. Vidíme pouze jeho světlo, které na nás svítí. A právě studiem slunečního světla se o slunci mnohé dozvídáme, podobně jako si mnoho věcí o Otci uvědomujeme skrze Ježíše Krista – Syna, který je odleskem Boží slávy (Žd 1:3). Sílu slunce vidíme při klíčení semen, růstu stromů a rostlin. Podobně nám i Duch Svatý zprostředkovává Boží sílu k životu a duchovnímu růstu.

Samozřejmě, že tyto ilustrace jsou pouze náznakem pravdy o Trojici a ne jejím popisem, ale mohou nám pomoci při pokusu představit si nepředstavitelné.

Trojice v životě věřícího

Podstatou a základem Boží Trojice je především vztah, a sice láska. 1. Janova epištola 4:8 hovoří: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (KMS) Bůh byl láska ještě předtím, než cokoliv stvořil, protože láska je jeho charakteristickou črtou. Láska však může být pouze mezi osobami, musí mít předmět. Milujeme někoho nebo něco. Nedá se milovat jen tak. A právě Trojice na tuto otázku dává uspokojivou odpověď. Bůh je láska, protože tato dokonalá láska od věčnosti existuje mezi jednotlivými osobami Boží Trojice.

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1:27, ČEP) To, že je člověk obrazem Božím, znamená, že je stejně jako Bůh bytostí společenskou. Člověk má potřebu lásky, kterou potřebuje přijímat i dávat. Právě Trojice je modelem a základem pro každé společenství. Když se Ježíš modlil k Otci za budoucí generace svých učedníků, vyslovil prosbu: „Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě a aby svět poznával, že jsi mne poslal ty a že je miluješ tak, jako miluješ mne.“
(J 17:22-23, KMS) Pro kvalitu vztahů v církvi, v manželství, v rodině a ve společnosti je vzorem a základem vztah tří Božích osob uvnitř svaté Trojice. Apoštol Pavel uzavírá svoji druhou epištolu do Korintu následujícím požehnáním:„Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Svatého Ducha se všemi vámi.“ (2 Kor 13:13, KMS) I zde vidíme nádhernou charakteristiku jednotlivých osob Trojice ve vztahu vůči věřícímu.

Máme-li však stanovit nějaké biblické hranice, nejsprávnější je modlit se k Otci ve jménu Ježíše a v Duchu Svatém.

Zbývá odpovědět ještě na jednu otázku, která souvisí se vztahem věřícího k Trojici. Jakým způsobem přistupovat k jednotlivým osobám? Ke komu se modlit a jak a koho uctívat? Všechny osoby Trojice jsou si rovny co do svého Božství, proto všem náleží úcta. Není proto hříchem, když v modlitbě oslovíme například Ducha Svatého a zveme ho, aby navštívil a vedl naše shromáždění. Máme-li však stanovit nějaké biblické hranice, nejsprávnější je modlit se k Otci ve jménu Ježíše a v Duchu Svatém (J 14:14, Ef 1:6; 2:18; 6:18). Správný modlitební život představuje vztah se všemi třemi osobami Trojice.

Historické hereze a vznik trojiční teologie

V následujících řádcích stručně shrneme historický vývoj křesťanského učení o Trojici. První církev tuto otázku vůbec neřešila. Ani od církevních otců se nám nedochovalo ohledně Trojice žádné prohlášení. První teologické debaty spojené s jednotlivými Božími osobami zaznamenáváme ve třetím století, kdy některým církevním kazatelům začalo nahánět strach učení o Logu, jakožto oddělené Boží osobě. Mysleli si, že je tím ohrožen křesťanský monoteizmus. Jiní se zase báli snižování osoby Krista na obyčejnou lidskou bytost. Z těchto obav vznikly dva myšlenkové proudy, které vstoupily do dějin jako monarchianizmus. Toto slovo, odvozené z výrazu monarchia (vláda jediného vládce), zdůrazňuje Boží jednotu.

Monarchianizmus

Monarchianizmus existoval ve dvou podobách. Dynamický monarchianizmus (či adopcianizmus) je první z nich. Poprvé byl vyložen Theodociem z Byzancia okolo roku 210. Ježíše považoval za spravedlivého člověka, na kterého při křtu sestoupila zvláštní moc. Tato neosobní moc měla Boží podstatu, ale nebyla osobou. Jejím prostřednictvím byl člověk Ježíš adoptován za Božího Syna.

Druhou podobou monarchianizmu byl tzv. modalizmus. Uvažuje o třech osobách Božství jako o třech způsobech (modech), jimiž se Bůh projevil. Toto učení tvrdilo, že v Kristu byl inkarnován Otec a že to byl Otec, kdo trpěl na kříži. Víra v to,že jediný Bůh se zjevil lidem ve třech podobách postupně jako Otec, Syn a Duch, znovu ožila ve dvacátém století v jedné letniční skupině jako tzv. hnutí only Jesus (známé též jako Branhamizmus). Vyznačuje se právě modalistickou teologií a popíráním Trojice. Je snahou o zjednodušení a zlogičtění učení o Bohu a ignoruje celou řadu biblických míst, která ukazují osoby Trojice vedle sebe ve vzájemném vztahu.

Proti monarchianizmu vystupoval obhájce křesťanské víry Tertulián, který je autorem latinské teologické terminologie, mimo jiné i slova Trinitas, Trojice. I jeho chápání Trojice však bylo poznamenáno dobou. Nevěřil totiž, že jednotlivé osoby Trojice jsou si navzájem rovny.

Arianizmus

Na začátku 4. století se v církvi objevil závažný spor, který rozpoutal Arius, biskup z Alexandrie. Arius rozlišoval mezi věčným Bohem Otcem a Synem, který je Otcem zplozen (stvořen) a proto není věčný a je Otci podřízen. Dále učil, že Duch Svatý je tím prvním, co Syn stvořil, protože Syn učinil všechny věci. Toto učení je velmi podobné současnému učení Svědků Jehovových, pro které Kristus též není Bohem, ale stvořenou bytostí. Arius se proslavil prohlášením, že existoval čas, kdy Syn nebyl.

Ariovi na odpor se postavil Athanasius, který zastával Boží jednotu a zároveň rozlišoval mezi třemi základními přirozenostmi v Bohu. Trval na tom, že Syn má stejnou podstatu s Otcem. Učil, že Syn byl zplozen, ale na rozdíl od Aria, který zrození před věky odmítal, tvrdil, že šlo o věčný a vnitřní Boží čin.

Spor mezi Ariem a Athanasiem rozbouřil církev natolik, že císař Konstantin svolal roku 325 koncil do Nikaje, který rozhodl v Athanasiův prospěch, že Syn je stejné podstaty s Otcem (řecky homoúsios). Za nějaký čas spor opět propukl, tentokrát i v souvislosti s osobou Ducha Svatého. Opět se sešel církevní sněm, tentokrát v Konstantinpoli, který v této otázce opět rozhodl ve prospěch Trojice. Z tohoto koncilu vzešlo tzv. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry, které je v současnosti přijímané v širokém spektru různých křesťanských denominací zastávajících trojiční učení. Později západní církev toto vyznání doplnila o kratičkou vsuvku, týkající se Ducha Svatého, že „vychází z Otce i Syna“. Výraz „i Syna“, se stal kamenem úrazu pro východní pravoslavné církve a byl jednou z příčin roztržky mezi pravoslavím a západním křesťanstvím. Pravoslaví tuto úpravu dodnes neuznává.

Augustin (354-430)

V Augustinově díle De Trinitate získala nauka o Trojici svou konečnou podobu. Augustin vyhlašuje, že každá z osob Trojice je celé a plné podstaty a že osoby Božství na sobě vzájemně závisí. I on učil, že Duch svatý vychází z Otce i ze Syna.

Trojice v reformaci

Reformátoři a všechna reformační vyznání vyjadřují doktrínu o Trojici v podobě, jako byla formulována první církví. V Augsburské konfesi se praví: „Existuje jedna Božská podstata, která se nazývá a která je Bůh… existují však tři osoby téže podstaty a moci, které jsou stejně věčné: Otec, Syn a Duch Svatý.“

Nebezpečí zjednodušování

Trojiční učení vzniklo hlubokými úvahami církevních teologů nad svědectvími Písem o Bohu. Bylo snahou o odstranění určitých bludných názorů a kacířství, která buď popírala trojitost Božích osob nebo činila z Ježíša Krista pouhou lidskou bytost a z Ducha Božího neosobní sílu. Věřit všem výrokům písem znamená připustit existenci Trojice, jiné řešení neexistuje. Jakékoli zjednodušování vede buď k popření jednotlivých osob (Branhamizmus, hnutí „only Jesus“), k polyteizmu a trojbožství (mormoni) nebo k odbožštění Krista a Svatého Ducha (svědkové Jehovovi). Jediný přijatelný netrojiční monoteizmus je v židovském náboženství, které stále ještě čeká na svého Mesiáše. S druhým Kristovým příchodem se jistě upraví i teologie vyvoleného národa, neboť Mesiášův návrat bude návratem Boha v těle.

Nebojme si přiznat že Trojiční koncept Boha je velice těžko pochopitelný a přesahuje lidskou logiku. Postavme se k němu s úctou a vystříhejme se jakéhokoli pokušení o zjednodušování. Otec, Syn a Duch Svatý jsou hodni naší úcty a chvály.

zdroj: milost.sk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *