Právo zemřít nebo právo žít?

Následující příběh je velmi smutný, tak smutný, že je otázkou, jestli je vůbec nutné o něčem takovém psát a kazit si tak krásné letní odpoledne. Pokud bychom ale zavírali oči nad zlými věcmi, které se ve světě dějí, mohlo by se nám stát, že je jednoho dne otevřeme a nebudeme se stačit divit, kam jsme se to dostali.

Smutný příběh se odehrál v Nizozemsku. Před několika týdny tam zemřela asi dvacetiletá psychicky nemocná žena, která získala povolení podstoupit eutanázii z důvodu nesnesitelného psychického utrpení. Mladá žena byla od svých pěti do patnácti let opakovaně sexuálně zneužívaná, a kvůli tomu trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, anorexií, chronickou depresí a halucinacemi. Navzdory zlepšení jejího psychického stavu díky „intenzivní terapii“, lékaři dospěli k názoru, že její komplikované psychické nemoci jsou nevyléčitelné a souhlasili s jejím přáním zemřít. Lékaři ji posoudili jako „zcela kompetentní“ a konstatovali, že „deprese ani jiná porucha neovlivnila její myšlení.“

depresia

Příběh je především příběhem selhání humanistické ideologie. Liberální názor prosazovaný v západní Evropě prosazuje právo volby. Úmyslně se snaží zničit veškerá absolutní měřítka toho, co je dobré a co zlé. Každý člověk si může sám určit, co je pro něj dobré a ostatní mu v tom nemají bránit. Každý si může vybrat, jestli chce být černý nebo bílý, muž nebo žena, živý nebo mrtvý…

Celá myšlenka eutanázie začala velmi humánně, s dobrými úmysly. Přece nebudete nutit nevyléčitelně nemocné lidi, aby trpěli bolestmi. Když chtějí zemřít, proč jim to nedovolit? Proč jim nedovolíme se rozhodnout, co udělají s vlastním životem? Je to snad náš život? Co jste to, vy křesťané, za zlé lidi? Kvůli vaším zastaralým a fanatickým názorům necháte někoho trpět?! Teď se znovu ukazuje, že je to přesně naopak. Stejná myšlenka, která se chtěla tvářit milosrdněji a lidštěji než křesťanství, je nakonec zodpovědná za smrt mladé nevinné dívky.

Těžko lze něco vyčítat samotné mladé ženě. Veškerou vinu zde nesou lékaři a nepřímo pak celá společnost, tím, že dovolila, aby bylo něco takového vůbec možné. Absolutně zde nemají žádný smysl námitky typu, že ona sama už nechtěla žít. Každý člověk, který někdy prošel psychickou nemocí, potvrdí, že myšlenky na sebevraždu neodvratně přijdou. Sama jsem měla problémy s depresemi, takže vím, že si, ať chcete nebo nechcete, začnete myslet, že život nemá cenu, že už se to nikdy nezlepší a prostě z toho chcete jakýmkoli způsobem pryč. Nedokážete si představit, že byste se z toho někdy mohli dostat. V té chvíli vás začnou pronásledovat myšlenky na sebevraždu.

V takové situaci nikdy nesmíte přijmout myšlenku, že smrt je řešení. Pokud začnete mluvit o smrti, o tom, jak nemůžete žít, děláte to právě proto, že zoufale chcete žít, chcete za každou chvíli upoutat něčí pozornost, chcete, aby se vám někdo začal věnovat, aby vám nějak pomohl, abyste se nakonec nemuseli zabít. Chcete, aby kdokoli cokoli udělal, abyste mohli dál žít. Protože vy ve skutečnosti nechcete zemřít. Chcete jen z toho všeho ven.  Zoufale potřebujete pomoc vašeho okolí, rodiny, nebo lékařů, kteří vám musí dodávat naději. Musí vám dávat najevo, že řešení existuje, že se z toho dostanete a bude vám dobře.

pomoc 1

A proto veškerá zodpovědnost leží na lékařích. Představte si, že takový psychicky nemocný člověk přijde za psychiatrem a od něj uslyší, „Vaše nemoc se už nezlepší, ale pokud máte pocit, že nesnesitelně trpíte, můžete požádat o eutanázii, tady si vyplňte formulář.“ Tím vzal pacientovi veškerou naději, pokud ji ještě měl. Za lékařem přišel jako za autoritou, za tím, kdo mu může pomoci. Proč by měl sám bojovat s něčím, na co nemá sílu, když mu i lékař říká, že to nemá cenu? Jasně, že to zjednodušuji, že jistě proběhlo několik let léčby, základní problém ale zůstává, že lékaři přijali myšlenku, že smrt je řešení.

Myšlenku, že smrt je řešení, nikdy a za žádných okolností nemůžeme přijmout. Život člověka je dar od Boha. Jen ten, kdo mu ten dar dal, ho zase může vzít. Nedokážeme oživit žádného člověka, tak ho nesmíme ani zabít. Ani sami sebe. Takhle jednoznačně nám to říká Bible. Schválení eutanázie v jakékoli formě znamená přijetí myšlenky, že smrt je řešení, že v určité situaci je smrt lepší než život. Jakmile se taková myšlenka dostane do světa, nikdo neví, kde až se zastaví. Začíná to u rakoviny, u nevyléčitelných nemocí, teď se to dostalo k nevyléčitelným psychickým nemocem. Kam to bude pokračovat? Co třeba neřešitelná finanční situace? Rozvod? Co když někdo oslepne, ochrne? Co postižené děti? Kdo rozhodne, za jakých okolností už život nestojí za to?

Bible má jasnou odpověď. Za každých okolností stojí za to žít. „Všichni živí však mají naději…“ (Kaz 9:4). V Bibli je život vždycky dobrý a smrt vždycky zlá. Skoro nikde nenajdeme, že by smrt pro někoho byla vysvobozením. Naopak, Bůh zachraňoval lidi ze spárů smrti, když už se vzdali veškeré naděje a dal jim život. Spousta biblických postav se ocitla v bezvýchodné situaci, ztratila chuť žít. Jób ztratil celou svoji rodinu, celý svůj majetek, přátelé ho opustili, trpěl bolestivými vředy. Jaká budoucnost ho mohla čekat na smetišti? Pronesl asi dvacetistránkový monolog o tom, že by si přál zemřít, přesto se nevzdal naděje a Bůh ho nakonec zachránil a dal mu dvojnásobek všeho, co měl předtím. Kdyby poslechl radu své ženy „Proklej Boha a zemři“, neviděl by dobré věci, které mu Bůh připravil. My nedokážeme vidět za roh, nedokážeme prohlédnout Boží plány. Jakkoli pečlivě bychom vyhodnotili svoji situaci jako neřešitelnou, Bůh to řešení má. Dokáže vysvobodit z nebezpečí smrti, z obklíčeného města, z vězení, uzdravit každou nevyléčitelnou nemoc. Bůh se nezměnil.

sloboda 1

 

Proto uděláme nejlépe, když budeme stát na Božích hodnotách, které jsou neměnné. Jsou vždy pravdivé, protože je nevytvořili lidé, ale Bůh. Lidé nedohlédnou do všech možných důsledků svých rozhodnutí. Mohou mít dobrý úmysl, ale důsledky odchýlení se od Boha budou vždycky zlé. Nemůžeme být spravedlivější než Bůh, ani milosrdnější než Bůh.

V českém parlamentu se chystá hlasování o zákonu, který by povolil eutanázii. Nemělo by nám to být jedno. Vidíme, kam to vede.

Zdroje Independent a iDnes.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *