Pokračujeme 25.

Jako malý chlapec jsem doma našel knihy o koncentračních táborech z 2. světové války. Popisované hrůzy a černobílé fotografie zobrazující hromady mrtvých těl v zuboženém stavu v mojí dětské duši vyvolávaly děs, nechápal jsem, že něco takového vůbec proběhlo. Potom jsem se, už jako mladý sportovec, dostal do západního Německa a poprvé jsem viděl reportáže dokumentující osvobození koncentračních táborů. Tentokrát se obrázky hýbaly a byly barevné. Znovu jsem nechápal, jak něco takového mohli dělat lidé lidem (a to jsem byl dost velký darebák). Něco podobného jsem zažil při první návštěvě muzea Yad Vashem, kde jsem viděl obyčejné předměty, které předtím patřily konkrétním lidem … boty, brýle, hodinky, atd.

Na modelu plynové pece v koncentračním táboře Osvětim mi došlo, jaký rozměr měly tyto hrůzy. V Osvětimi “zpracovali” až 50 000 lidských bytostí měsíčně. Promyšleně, plánovaně, po německu. Nejednalo se o oběti války, ale o plánovaný úmysl. V koncentračních táborech zahynulo 6 000 000 Židů, z toho 1 500 000 dětí. (Předpokládám, že většina z vás má děti a zkuste se na celou věc dívat osobně, že se jedná o ně.) Tehdejší zvolení vládci nejprve schválili zákony na omezení osobních svobod Židů, potom vydali zákony, kde jim odebrali majetek. (Nezapomínejte, že arizátoři a jejich potomci ještě žijí, proto celé toto téma nenávidí.) Pokračovali dál a obrali Židy o důstojnost, zdroj obživy, pozavírali je do ghet a plánovanými transporty je vyváželi v dobytčích vagonech na popravu. Slováci dokonce rádi zaplatili Hitlerovi za dopravu, dali i víc. V továrnách smrti museli sami Židé pracovat na likvidaci svých příbuzných. To, co se dělo, bylo nelidské, zvěrské, démonické.

Po vojně jsem se díval na souzené nacisty jako na lidi z jiné planety. Nechápal jsem a dodnes nechápu, jestli měli srdce a co udělali se svým svědomím. Vždyť se jednalo o slušné, kultivované, inteligentní, vzdělané lidi. Nevím, jak vy, ale já bych nechtěl mít s takovými lidmi společného vůbec nic. Nechtěl bych se bavit ani o umění, ani o autech, a to ani kdyby byli špičkoví odborníci a vyznali se. Ještě míň mě zajímají jejich názory na rodinu, na hodnoty anebo o Bohu, i když se prohlašují za křesťany. A už vůbec bych nechtěl, aby mi takoví lidé vládli.

Popírání holokaustu je trestné a na základě tohoto článku vidíte, že takovéto zákony jsou nutné. Ale stejně tak děsivý je postoj, který holokaust zpochybňuje anebo se ho snaží zlehčit. Lidé, kteří tak činí, přiznávají, že jsou přesně takoví a byli by schopni toho stejného, jako ti, kteří se podíleli na vyvražďování Židů. Nešel bych s nimi na kávu, do kina, ani na dovolenou. Rozhodně jim nedám hlas ve volbách.

Holokaust je třeba připomínat, i když je to někomu nepříjemné. Právě na něm se skryté postoje, cíle, záměry a myšlenky některých lidí dají poměrně snadno odhalit. Tato tragédie byla příliš velká na to, abychom o ní nemluvili, a příliš velká na to, abychom k ní byli lhostejní a zůstali v sobotu doma.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *