Petr Valdes a jeho lyonští chudí

Dějiny středověké církve opravdu neoplývají množstvím materiálu pro studium historie probuzeneckých hnutí. Byla to doba temna, v níž „křesťanské národy“ žili bez poznání základních biblických pravd. Římskokatolická církev vybudovala složitý systém svátostí a obřadů, které měly lidem zprostředkovat spasení. Lidé zůstávali bez skutečného porozumění odkazu evangelia – tedy bez spásy pramenící z víry – a jejich bída stále více kontrastovala s přepychem a obrovskou mocí církve. V této temnotě však čas od času zasvítilo světlo. Takovým světlem byl i Petr Valdes, zakladatel kazatelského hnutí, které získalo rozměry probuzení a pomalu připravovalo cestu pozdějšímu hnutí evangelické reformace. Do dějin vstoupilo pod názvem lyonští chudí nebo valdenští.

O Petrovi Valdesovi víme, že pocházel z francouzského Lyonu, kde podnikal jako kupec a vedlo se mu nadmíru dobře. Jeho podnikání se dařilo a bohatství mu požehnaně přibývalo. Najednou však do jeho života přišla radikální změna. Valdes se zřekl svého majetku a dobrovolně se stal chudým člověkem. Když se jeho přítel, plný života a zdraví, náhle skácel mrtev k zemi, tak si Valdes uvědomil, že sebevětší bohatství člověka nezachrání a že je potřebné hledat úplně jiné hodnoty. Zasáhla ho Kristova slova o tom, že bohatý vejde do Božího království obtížněji, než projde velbloud uchem jehly. Tato slova mu nedávala pokoj, až se nakonec rozhodl podle nich žít.

Z bohatého kupce kazatelem evangelia

V jeho životním obratu sehrálo velmi důležitou úlohu Boží slovo. Valdes žil na konci dvanáctého století a v té době bylo Písmo dostupné pouze v latinském překladu, který četli jenom někteří kněží – ti, kteří uměli číst a měli k dispozici opis biblického textu. K obyčejnému lidu se Boží Slovo vůbec nedostávalo. Valdes zaplatil dvěma mnichům, kteří pro něj přeložili Nový zákon a podstatné části Starého zákona. Začal číst Boží slovo v rodné provensálštině a to doslova proměnilo jeho život.

Už předtím slyšel mnohokrát kázat kněze a biskupy evangelium, ale jasně viděl, že tito lidé podle něho nežijí. Jeho osobní studium Písma ho však tak zasahovalo, že okolo roku 1175 prožil osobní obrácení k Bohu. Valdes se zeptal jednoho teologa na to, co má dělat a ten ho odkázal na slova Písma:

„Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej chudým, a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.“ (Mt 19:21)

Bohatý kupec věděl, že k němu promluvil Bůh. Když se chtěl o svou nově získanou víru podělit s manželkou, nenašel u ní pochopení. Nabídl jí tedy polovinu majetku. Mohla si vybrat buď movitý nebo nemovitý majetek. Zvolila si nemovitosti a Valdes jí je všechny daroval. Z majetku, který mu zůstal, vrátil vše, co získal neprávem. Postaral se o výchovu a vzdělání svých dvou dcer a většinu svého movitého majetku rozdal chudým. Legenda říká, že chodil po ulicích a rozhazoval peníze se slovy: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Lidé si mysleli, že se pomátl a naprosto přišel o rozum. On však vystoupil na vyvýšené místo a promluvil k davu: „Ó vy měšťané a mí přátelé! Nepřišel jsem o rozum, jak si myslíte; udělal jsem to i kvůli vám, abyste se naučili upínat svou naději nikoli k bohatství, ale k Bohu.“

Valdes nikdy netvrdil, že bohatství je zlé a chudoba dobrá. Vždyť svůj majetek rozdával chudým právě proto, aby jim pomohl v jejich trápení. To, na co chtěl poukázat, byla naprostá diskreditace evangelia biskupy a kněžími, kteří žili v hříších a v přepychu, přičemž kázali Boží Slovo, které díky nim ztrácelo autoritu mezi obyčejnými lidmi. Petr Valdes tedy začal žít v dobrovolné chudobě a kázal Boží Slovo, které proměnilo jeho život. Rychle se okolo něj shromáždila skupina přívrženců, kterým se začalo říkat „lyonští chudí“. Kdo se chtěl k Valdesovi připojit, skládal trojí slib. Sliboval chudobu, cudnost a poslušnost Bohu. Chudoba valdenských nebyla samoúčelná, měla dodat autoritu kázané zvěsti. Jejich poslušnost Bohu rovněž neznamenala slepou poslušnost církevní vrchnosti, kterou valdenští kritizovali.

Valdenští se inspirovali příkladem Kristových učedníků: „Zavolal si dvanáct a začal je posílat dva a dva a dával jim pravomoc nad nečistými duchy. Přikázal jim: „Neberte si nic na cestu, jen hůl, ne chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku, ale mějte uvázané sandály a neoblékejte si dvojí spodní oděv.“ A říkal jim: „Kdekoli vstoupíte do domu, tam zůstávejte, dokud se odtamtud nevydáte dál. A kterékoli místo by vás nepřijalo a neposlechli vás, až budete odtamtud vycházet, vytřeste prach zpod svých nohou jim na svědectví.“ Vyšli a vyhlásili, aby lidé činili pokání. Vyháněli mnoho démonů, mazali olejem mnohé neduživé a uzdravovali.“ (Mk 6:7-13) Podle tohoto vzoru chodili po dvojicích a kázali lidem na různých místech. Další inspirací jim byli také potulní trubadúři a zpěváci, kteří vystupovali na veřejnosti se svými baladami a zpěvy. Také valdenští veřejně zpívali a potom kázali evangelium. Často docházelo ke konfrontacím s příslušníky kléru, mnichy a nemorálními lidmi. Petrovi učedníci se však nevyhýbali veřejným diskusím a svými argumenty a mocí Božího Slova zasáhly srdce mnohých svých posluchačů. Lidé jim začali nosit almužny a financovali tak jejich službu.

Církevní vrchnost reagovala tvrdě. Začala aplikovat zásadu, že bez svolení příslušného biskupa nesmí nikdo kázat, tedy ani kněz. Lyonský arcibiskup Valdesovi a jeho spolupracovníkům zakázal činnost. On ani jeho bratři se však nehodlali zákazu podrobit. Nezalekli se výhrůžek a s vědomím, že je potřeba poslouchat Boha více než lidi, pokračovali ve své kazatelské činnosti.

Valdenští na slyšení před církevním sněmem v Římě

Valdesovi učedníci se dostali až na Lateránský koncil, kde měli obhajovat svou činnost. Na koncilu, který je měl zkoušet ze základních článků víry, se jim vysmáli.

Ze slyšení valdenských na koncilu se dochovalo povýšenecké svědectví Waltera Mapa, anglického mnicha, který jejich výslech vedl:

„Na římském koncilu svolaném papežem Alexandrem III. jsem spatřil valdesovce, lidi hloupé a nevzdělané, kteří se tak jmenují po svém předáku Valdesovi, jenž předtím býval měšťanem v Lyonu nad Rhodanem. Ti ukázali panu papeži knihu, sepsanou galským jazykem, jež obsahovala text a glosu žaltáře a většinu knih Starého a Nového zákona. S velkou naléhavostí žádali, aby jim bylo potvrzeno právo kázat, poněvadž se jim zdálo, že jsou dosti zkušení, ačkoli se sotva naučili abecedě, podobni ptákům, kteří si myslí, že mohou kdekoli volně létat a přitom nevidí jemná oka a vlákénka sítí… Což se však předhazuje perla sviním a slovo nevzdělancům, o nichž víme, že je nechápou a nedovedou dále rozhlašovat? Jistě ne, toho se střezme! Od hlavy ať stéká mast na bradu až i na podolek roucha, z pramene ať vyvěrají vody… Já, nejnepatrnější z mnoha tisíců, kteří byli povoláni, jsem se jim posmíval a mrzelo mě, že se o jejich žádosti vůbec uvažovalo s jakýmisi rozpaky. Když jsem byl vybídnut významným prelátem, jemuž sám veliký papež svěřil péči o věci zpovědní, zasedl jsem, připraven na nejhorší. V přítomnosti učených znalců Zákona byli ke mně přivedeni dva valdesovci, přední vůdcové jejich sekty, jak se zdálo, kteří se mnou chtěli diskutovat o víře nikoli z upřímné lásky k pravdě, nýbrž aby mne usvědčili a umlčeli, jako bych mluvil nepravost. Seděl jsem, přiznávám se, zaražen, obávaje se, abych v tak vzácném shromáždění neztratil řeč. Prelát mi nařídil začít s výslechem právě v okamžiku, kdy jsem si chystal odpověď. Rozhodl jsem se tedy zahájit zkoušku lehoučkými otázkami o věcech, jež nikomu nesluší neznát, věda, že osel, uvyklý na bodláčí, nepohrdne salátem: Věříte v Boha Otce? – Odpověděli: Věříme. – A v Syna? – Odpověděli: Věříme. – A v Ducha Svatého? – Odpověděli: Věříme. – Ptal jsem se znovu: A v matku Kristovu? – Zase řekli: Věříme. – Tu se jim všichni hlučně vysmáli a oni se bezradní a zahanbení vytratili. A po zásluze, neboť se nikým nedali řídit a přece toužili potom, stát se vozataji jiných, tak jako Faethon, jenž ani neznal jména koní.“

Mapovi se podařilo valdenské chytit do dobře připravené pasti. Využil skutečnost, že nebyli teologicky vzděláni a nevěděli o tom, že z hlediska církevního učení se nesluší mluvit o Marii jako o matce Kristově. Takto o ní totiž hovořil cařihradský biskup Nestorios, kterého bludné učení bylo odsouzeno efezským koncilem roku 431. Koncil nařídil používat v souvislosti s Marií pojem matka Boží. Valdenští však četli pouze Písmo a výraz matka Kristova pro ně nepředstavoval problém. Vždyť Mesiáš Ježíš je vtěleným Božím Synem a jako takový je věčný a nemá matku. Z Marie přijal lidské tělo, a proto je Marie matkou člověka Ježíše Krista z Nazareta, jenž je zároveň vtělením věčného Božího Syna.

Kázání církevní vrchnosti navzdory a kruté pronásledování

I když valdenští na koncilu souhlasili s vyznáním víry, které jim bylo předloženo, náboženské kázání jim bylo zakázáno. Kázat mohli jenom se souhlasem a pod dohledem místního kléru a to pouze o morálce. Kázání na duchovní témata jim bylo definitivně odepřeno. Valdes si pokoření před římským sněmem pamatoval až do konce svého života. Tehdy se v něm zhroutila důvěra v koncil a duchovenstvo vůbec. Už se nesnažil církev změnit, ale on i jeho žáci začali kázat na vlastní pěst. Nadále chodili po městech a vesnicích a jejich hlasy volající lid k pokání zněly na ulicích a náměstích. Valdenští kazatelé uměli zpaměti citovat rozsáhlé pasáže z Písma a odevzdávali zvěst Božího Slova všem, kdo byli ochotni naslouchat.

Reakce kléru na sebe nenechala dlouho čekat. Lyonský arcibiskup roku 1183 jejich činnost ukončil a vykázal kočovné kazatele z diecéze. Peter Valdes zemřel v roce 1206, ale hnutí stále rostlo a sílilo. Lidé, kteří se k němu přidali, se museli skutečně obrátit, protože tím riskovali mnohé nepříjemnosti a častokrát i vlastní život. Čtvrtý lateránský koncil je v roce 1215 exkomunikoval, protože kázali bez úředního povolení a plné moci. Tato skutečnost zahnala valdenské do podzemí a způsobila jejich radikalizaci. Kázali striktně biblická poselství, ve kterých se stavěli proti mším za mrtvé, odpustkům, učení o očistci, uctívání svatých a jejich ostatků. Postavili se také proti papežově nároku na prvenství v církvi. Byli však v opozici i proti státní moci, když odmítali přísahu, trest smrti a vojenskou službu. Tyto důrazy vedli k tomu, že se proti nim tvrdě postavila i světská moc a od roku 1231 začali být valdenští krutě pronásledováni. Když inkvizice vypátrala nějakého valdenského, podrobila jej tvrdému výslechu a velmi často i krutému mučení, po kterém ho odevzdala k potrestání světským úřadům. Pro valdenské přicházel v úvahu jediný trest: upálení na hranici kacířů. Skupinky věrných však přežily, zachránily se útěkem do severní Itálie, kde se už během 12. století zformovala nová větev hnutí tzv. lombardští chudí.

Potulní kazatelé tedy i nadále putovali po dvojicích a hlásali Slovo života. Přebývali v tajných útulcích a povzbuzovali podzemní církev. Měli vlastní bohoslužby s večeří Páně, ordinovali vlastní duchovní, mezi nimi i ženy. Valdenští misionáři pronikli do Švýcarska, Německa, Rakouska a Uher, do Čech i na Moravu, kde později udržovali přátelské vztahy s husity a českými bratry, někteří z nich se dostali dokonce až k Baltu.

Znak Valdenského hnutí
Znak Valdenského hnutí

Po roce 1330 se znovu zintenzívnilo pronásledování valdenských, a to hlavně ze strany inkvizice. Valdenští se pevně drželi Božího Slova a trvali na svém přesvědčení, a proto po celé střední Evropě hořely hranice s následovníky lyonského kupce Petra. Po celá staletí proti nim vrchnost tvrdě zasahovala, a přece je nedokázala vyhubit. Někteří z nich se stáhli do hlubokých alpských údolí v Savojsku a Piemontu na pomezí Francie a Itálie a našli zde svůj domov. Často ho museli bránit s nasazením života a ubránili ho, protože valdenské sbory tam žijí dodnes. Roku 1532 se valdenští připojili k reformaci ženevského typu. Itálie jim později povolila svobodné vyznávání jejich víry. Od roku 1848 je tato menšinová církev velmi živá, její pastoři se školí na samostatné valdenské teologické fakultě v Římě, ve městě, kde se jim před mnoha staletími vysmáli a odmítli je. Temnotě se nepodařilo uhasit světlo, ale naopak. Navzdory pronásledování stále platí heslo valdenských:

Lux lucet in tenebris. V temnotách svítí světlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *