Partnerství ve výchově dětí nebo raději stará dobrá autorita?

Od doby, kdy byl názor na uspořádání rodiny zcela jasný a neměnný, uplynulo pár desítek let. Dnes zažíváme rozpor v názorech na výchovu dětí hned ve dvou rovinách. Ta první je mezigenerační. To je zcela pochopitelné a odůvodnitelné. Změnil se život, společnost, očekávání, nároky na jednotlivce i na celé rodiny. Každá z dnes žijících generací se učila a vyvíjela v úplně jiné době. A tak se není čemu divit, že odpověď na otázku, kam směřovat výchovu našich dětí, nenalézá jediný pevný bod, alespoň malinké místečko setkání. Pozoruhodnější je však filozofická neshoda v názorech, tedy taková, že jedna, případně více generací rozproudí vášnivou společenskou diskusi o tom, která cesta se zdá být nejschůdnější. V této rovině vznikají články, knihy, studie, kurzy, které vypracují jednu myšlenku do detailu a do každého důsledku a tu se snaží za každou cenu propagovat. Žel, nemyslím si, že by bylo dostatek důkazů na většinu tvrzení, které tyto filozofické směry hlásají. My totiž nevíme, proč jde 35-letý táta dvou dětí k psychologovi… Opravdu to souvisí s tím, že se na něj paní učitelka v pěti letech špatně podívala?

Na základě mnoha přečtených knih o dětské psychologii a na základě vlastních zkušeností a názorů rodičů, kterým se už povedlo děti vychovat, přináším následující zamyšlení.

PARTNERSTVÍ s dítětem má rozhodně svoje místo v rodině. Z hlediska hodnoty člověka je dítě stejným člověkem jako rodič. Navíc je více zranitelné, Vy mu můžete ublížit mnohem víc, než ono Vám. Už jenom proto byste k němu měli chovat úctu, aby určitá hranice z Vaší strany nikdy nebyla překročena. Pokud Vás totiž od zlého chování neodradí úcta k člověku, pak v případě dítěte nezbývá další mechanizmus, který by ho chránil. Větší sílu totiž pořád máte Vy.

Vyšším a cennějším cílem ve výchově je však PŘÁTELSTVÍ. Tady mluvíme o důvěře, o tom, že dítě přijde pro radu, a hlavně o tom, že ví, že Vám na něm záleží. Moderní, uspěchanou generaci prosím, najděte si čas na svoje děti. Naučte se je poslouchat. Až se ve třinácti syna zeptáte, co bylo ve škole, a on řekne: nic, je pozdě. Už se naučil, že vás stejně nikdy nezajímalo, jak Pepík ukázal nahatý zadek, jak by bylo legrační smíchat tu polívku s čajem, jak mu připadá těžké jít do školy, protože neví, jestli to zvládne, nebo jak se spolužák nezachoval hezky vůči učitelce… Mějte s dítětem čas jenom pro něj.

Nakonec, dlouho zpochybňovaná AUTORITA. Když se jí vzdáváte, vzdáváte se práva ovlivňovat výchovu vašich dětí. Navíc utíkáte před svojí povinností dítě usměrnit a ochránit. Malé dítě má vazbu především na rodiče a pak také na celý zbývající svět. Od Vás se učí i dobré i zlé, stejně tak od okolí. Přirozeně, je vazba na rodiče nejprve nejsilnější a pak postupně slábne a stává se z ní vazba „jako jedna z mnohých“. A tak je to správně. Pokud se vzdáte autority, degradujete tím vazbu mezi rodičem a dítětem rovnou na vazbu „jako jednu z mnohých“. Říkáte tím „Já tě ovlivním, stejně jako kdokoliv jiný, ale ty si z toho vyber“. Pro malé dítě je takový svět moc velký na to, aby se v něm ještě mohlo cítit bezpečně.

Platí vzorec:
BEZPEČÍ = AUTORITA + LÁSKA
Pokud se bojíte, že když autoritativně zasáhnete, jste někdy nespravedliví, nebojte se. Pokud se vám to sem tam stane, i to je pro dítě škola.

A co na to bible?

Můj synu, střež příkaz svého otce, nezavrhuj poučení své matky. Přivaž si je nastálo ke svému srdci, připoutej si je ke krku. Když budeš chodit, povede tě; když budeš ležet, bude tě chránit, a když se probudíš, zaujme tvou pozornost. Vždyť příkaz je lampou, poučení světlem, pokárání a naučení cestou života, aby tě ochránily … .
Takže příkazy rodičů mají svůj účel. Dávejme pozor, abychom dávali takové příkazy, které toto vypůsobí. V tom je naše autorita. Autorita rozhodně neznamená udusit v dítěti chuť žít. (Přísloví 6:20-24)

 

Otcové, nepřivádějte své děti svým hněvem k zoufalství. (Koloským 3:21)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *