Já jsem Hospodin, který tě uzdravuje I.

Touha po dobrém zdraví je typická pro každou lidskou bytost.

Kdykoli si lidé přejí u příležitosti různých svátků a výročí, většinou slyšíme stále stejná slova: „Hodně zdraví, štěstí atd.“ To svědčí o tom, že touha po dobrém a stálém zdraví je velmi silná u každého člověka. Lidé si zdraví vysoce cení a právě tehdy, když chtějí někomu popřát něco skutečně hodnotného, přejí mu dobré zdraví. Lidé intuitivně cítí, že nemoc není realitou, se kterou bychom se měli smířit. Proti nemocem bojujeme mnoha prostředky, počínaje prevencí v podobě zdravého životního stylu a konče různými terapiemi, které odstraňují příčiny nemocí nebo zmírňují jejich symptomy. Tématem tohoto článku je biblický pohled na nemoc a na uzdravení. Budeme se zaobírat otázkami, jestli Bůh uzdravuje, proč tak činí a jestli to činí i dnes, jakou úlohu sehrávají při léčení lékaři a jaké místo patří v procesu uzdravení Bohu.

Nemoc: smrt v prvním stádiu

První otázkou, kterou si potřebujeme v souvislosti s nemocemi zodpovědět, je otázka jejich původu. Nehovoříme nyní o konkrétním zdroji jednotlivých chorob, kterými jsou infekce, zlá životospráva, dědičnost nebo úrazy; mluvíme o duchovní příčině nemocí všeobecně.

Když se blíže podíváme na biblický příběh o stvoření člověka, nenajdeme v původním Božím plánu nic takového jako nemoc nebo utrpení. Lidé byli stvořeni k harmonickému životu v dokonalém prostředí, které jim poskytovalo naplnění všech jejich biologických potřeb. Měli se těšit ze vzájemných vztahů a ze vztahu se Stvořitelem. Tuto harmonii drastickým způsobem narušil lidský pád do hříchu a do vzpoury vůči Bohu. Lidem se stalo to, před čím je Stvořitel varoval, když jim řekl: „Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš.“ (Gn 2,16-17) Lidé podlehli vábení pokušitele, zatoužili po nezávislosti a bohorovnosti a přestoupili Boží zákaz. Jakmile se tak stalo, naplnilo se Boží varování. Do jejich života přišla smrt. Nejprve se to projevilo zpřetrháním svazků s tím, kdo je sám Život, s Bohem. Lidé před ním začali prožívat pocit zahanbení a později byli vyhnáni z jeho přítomnosti do nehostinného prostředí, v němž přežít, znamenalo tvrdě pracovat a shánět si obživu.

Smrt v důsledku pádu do hříchu se v lidstvu projevila dvojím způsobem: jako duchovní smrt, která znamená přerušení vztahu a společenství s Bohem a jako tělesná smrt, která se projevuje pomíjivostí biologického života. Přirozeným projevem působení smrti je jednak stárnutí a potom různé nemoci. Proto bychom nemoci mohli pojmenovat také jako „smrt v prvním stádiu“. Nemoc, která probíhá v těle nebo duši člověka nikdy nezlepšuje jeho stav, ale právě naopak. Jednoduše řečeno i ta nejbanálnější rýma by nás zabila, kdyby náš organizmus neměl sílu jí čelit.

Z výše uvedeného nám vyplývá, že nemoc nikdy nebyla a ani není Božím záměrem pro člověka, ale je to důsledek lidského pádu do hříchu. Bůh se nikde v Písmu neprezentuje jako ten, jehož záměrem by bylo dávat lidem nemoci. Ještě před stvořením světa připravil svůj plán spásy, který se uskutečnil skrze Božího Syna, který se stal člověkem: Ježíše z Nazareta. Jeho služba se vyznačovala velmi častým uzdravováním lidí, trápených rozličnými nemocemi. Za nemocí jednoznačně viděl ďáblovo dílo. Svoji a ďáblovu úlohu jednoznačně charakterizoval následujícími slovy: „Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojnost.“ (J 10,10) Ve světle tohoto výroku musíme odmítnout tradiční „náboženský“ pohled na nemoc, jako na Boží nástroj na výchovu člověka podle hesla „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. Bůh nikdy nezpůsoboval svému lidu utrpení. Dějiny spásy jsou naopak dějinami Boží milosti a slitování, pomoci a uzdravení. Pojďme se teď společně podívat ne některá místa ve Staré i Nové smlouvě, která o Božím uzdravení hovoří.

Uzdravení ve Staré smlouvě

Krátce po slavném exodu izraelského lidu z Egypta se jim Hospodin zjevil jako Jahve rofechá, „Hospodin, který tě uzdravuje“. Stalo se to za následujících okolností: „Mojžíš pak vyvedl Izrael od Rákosového moře a vytáhli do pustiny Šúr. Pustinou šli tři dny a nenalezli vodu. Pak přišli do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Proto se nazývá Mara. A lid reptal proti Mojžíšovi: Co budeme pít? Mojžíš tedy úpěnlivě volal k Hospodinu a Hospodin mu ukázal dřevo, které hodil do vody, a voda zesládla. Tam jim předložil ustanovení a nařízení a tam je zkusil. Řekl: Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, a dělat to, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho příkazům a zachovávat všechna jeho ustanovení, žádnou nemoc, kterou jsem vložil na Egypt, na tebe nevložím, protože já jsem Hospodin, který tě uzdravuji.“ (Ex 15,22-26)

V Maře zažil izraelský lid první zklamání na své cestě do zaslíbené země. Po slavném vítězství nad egyptskou armádou, která pronásledovala Izraelce a byla zničena, když Hospodin učinil zázrak s rozdělením Rudého moře, čekala lid Izraele třídenní cesta po rozpálené poušti Šúr. Když na třetí den vyčerpaní a žízniví dorazili do oázy v Maře, jistě se všichni těšili na občerstvení a oddych. Skutečnost, že voda, kterou nalezli, se nedala pít, pro ně musela být velmi frustrující. Podle Písma začal lid reptat proti Mojžíšovi. Ten tuto situaci řešil jediným možným způsobem: volal k Bohu. Hospodin mu ukázal jednoduché řešení – dřevo, které hodil do vody, a ta potom zesládla. Lid se napil a Bůh se jim zjevil jako ten, kdo je uzdravuje, jejich Lékař.

Nemoc nikdy nebyla a ani není Božím záměrem pro člověka.

To, že tím jednoduchým řešením na kritickou situaci byl kus dřeva, v sobě skrývá hluboký symbolický význam. Hebrejský výraz, který je zde použit je éc a znamená buď „strom“ nebo „dřevo“. Všechny lidské problémy začaly prostřednictvím jednoho „dřeva“, kterým byl „strom poznání dobra a zla“. To, že z něho lidé jedli, je uvrhlo do hříchu se všemi jeho následky. Na druhé straně to bylo opět dřevo, tentokrát dřevo Kristova kříže, na kterém byla přinesena ta nejvyšší oběť, když byla prolita nevinná krev Božího Syna. Bylo tak dokonáno vykoupení lidstva a jeho vysvobození z nadvlády hříchu. Nová smlouva říká, že všechno, co se dělo starému Izraeli během jeho putování pouští, se stalo jako příklad pro nás (1Kor 10,6). Vidíme tu tedy první náznak Kristovy oběti v souvislosti se zjevením Boha jako Uzdravitele.

Mesiášské proroctví

Kniha proroka Izajáše někdy bývá označována jako starosmluvní evangelium. Je to proto, že obsahuje detailní prorocký popis Mesiáše a jeho utrpení, jako kdyby Izajáš byl jedním z těch, kteří o přibližně 700 let později stáli pod křížem Golgoty, na němž visel Ježíš z Nazareta. „Opovržený a lidmi zavržený, muž bolestí, který znal nemoci; jako někdo, před nímž člověk skryje tvář – všemi opovržený, takže jsme si ho nevážili. Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen. Ale on byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na něho dolehla kázeň pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni. My všichni jsme zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu, a Hospodin na něho nechal dopadnout vinu nás všech.“ (Iz 53,3-6)

Izajáš dává Mesiášovu oběť do zřejmé souvislosti s uzdravením. Samozřejmě, že jde především o vyřešení problému lidského hříchu, drobný dodatek v popisu Kristova utrpení „jeho šrámy jsme uzdraveni“ dává naději všem, kteří trpí nějakou nemocí. Mnozí vykladači Písma se shodují v názoru, že ony „šrámy“ byly krvavé rány po bičování, kterými bylo pokryto zmučené tělo Mesiáše. Skutečnost, že nevinný Kristus byl namísto nás zabit na kříži, nás vykoupila z duchovní smrti a otevřela cestu ke spáse a věčnému životu. To, že Bůh dovolil mučit bičováním Kristovo tělo, učinilo naše fyzické uzdravení součástí vykoupení.

Hospodin a / nebo lékaři?

„V třicátém devátém roce svého kralování Ása onemocněl na nohy a jeho nemoc byla úporná. Ale ani ve své nemoci nehledal Hospodina, nýbrž lékaře.“ (2. Par 16,12) Tento verš bývá někdy mylně interpretován tak, že Bible nás učí, abychom nechodili k lékaři a za své uzdravení se pouze modlili. Nic není tak daleko od pravdy jako tento výklad. Ásovým problémem nebyli lékaři, ale jeho odpadnutí od Hospodina. Ani jeho těžké onemocnění ho nepřivedlo k hledání Boha. Obrátil se pouze na lékaře a hledal přirozené řešení svého problému.

Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí ďábla, protože Bůh byl s ním. (Sk 10,38)

Lékařská věda, a věda vůbec, je dobrá, a pokud probíhá v intencích biblické etiky, je od Boha. Bůh dává lidem rozum a vzdělání, aby s jejich pomocí mohli konat dobro. Medicína je bezpochyby konáním dobra, protože jejím cílem je pomoci trpícím lidem. Lékařská věda je však omezená, protože nedokáže dělat zázraky. Bohu jsou zase zázraky vlastní, proto se ho vyplatí hledat a modlit se za uzdravení v případě jakékoli nemoci. Zázraky se děly, dějí a budou dít. Ovšem v případě závažných onemocnění si člověk nemůže dovolit nekonzultovat lékaře. Svévolně vysadit léky „ve víře v uzdravení“ bez konzultace s lékařem není krokem víry, ale nezodpovědností, kterou nikomu nemůžeme doporučit. Jestliže člověk při modlitbě za uzdravení zažije Boží dotyk a je přesvědčen o svém uzdravení ze závažné choroby, určitě by měl navštívit svého lékaře a léčbu ukončit po konzultaci s ním. Lékaři nejsou nepřátelé Božího uzdravení a pro mnohé z nich může být fakt, že v životech jejich pacientů se stal zázrak, velkým svědectvím o Bohu.

zdroj: logos

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *