Hořké vody z Mary

V 10. kapitole svého prvního listu do Korintu popisuje apoštol Pavel příběh starosmluvního Izraele. Hovoří o jeho putování pouští do zaslíbené země a zmiňuje jeho pády a poklesky. Své vyprávění zdůvodňuje skutečností, že události, které zažil Boží lid Staré smlouvy, se staly kvůli nám. „To všechno se jim stalo pro výstrahu a bylo to zapsáno pro poučení nám, kdo jsme se ocitli na konci věků.“ (1. Kor 10,11) V následujícím článku se budeme věnovat zkušenosti, kterou starozákonní Izrael zažil při hořkých vodách Mary, a ukážeme si, jaký užitek může tento starý příběh mít pro naše životy.

Období vítězství a euforie jsou střídána těžšími obdobími života.

Křesťanství je v Nové smlouvě označováno také jako „Cesta“ (Sk 9,2). Toto označení je více než symbolické. Je velice trefným pojmenováním toho, čím křesťanská víra vlastně je. Jde o „následování Ježíše Krista“, o „chození s Bohem“, jednoduše o život, který směřuje do Kanaánu, do naplnění všech Božích zaslíbení. Můžeme to přirovnat právě k situaci Božího lidu ve Staré smlouvě. Izrael se nacházel v zoufalé situaci, zotročován Egypťany. Byly otroky v cizí zemi a vládl jim faraon, který je nenáviděl. Hospodinovou reakcí na nářek trpícího lidu bylo povolání vysvoboditele – Mojžíše. Mojžíš, předobraz Mesiáše, se stal vůdcem lidu a jeho autorita byla potvrzena množstvím zázraků, když skrze něho Bůh konfrontoval egyptského vladaře. Faraonovo zatvrzelé srdce vzdorovalo i tehdy, když byla jeho země sužována těžkými ranami. Když Hospodin nařídil hod beránka a Izraelci poprvé slavili Pesach, přišla na Egypt poslední a nejtěžší rána: pobití všech prvorozených v zemi. Zlomený faraon povolil Izraelcům odejít a jejich sousedé jim dokonce dali na cestu zlato a šperky. Původní neochota propustit Izrael se změnila na přání: „Jen ať už jsou pryč.“

Euforii střídá zklamání

Celý národ, přibližně 2 miliony lidí spolu s dobytkem a veškerým majetkem, se vydal na cestu do země, kterou Hospodin zaslíbil jejich otcům. Faraonovi opět netrvalo příliš dlouho, než si své rozhodnutí rozmyslel a začal Izraelce pronásledovat. Pro egyptskou jízdu nebyl problém obrovskou karavanu pomalu putující pouští dohnat. Stalo se to právě tehdy, když Izrael došel na pobřeží Rudého moře. Hospodin zabránil hrozícímu masakru tak, že oblakový sloup představující Boží přítomnost, který šel před Izraelci, se pohnul a postavil se mezi ně a Egypťany. „Jedněm byl oblakem a tmou, ale druhým osvěcoval noc, a tak se jedni k druhým po celou noc nepřiblížili.“ (Ex 14,20) Potom Mojžíš vztáhl ruku na moře, na které Hospodin seslal prudký vítr, který ho rozdělil tak, že Izraelci mohli přejít suchou nohou na druhou stranu. Když procházeli mořem, tak jim po obou stranách stály vysoké vodní stěny. Egypťané se rozhodli je pronásledovat do moře, a to se jim stalo osudným. Když poslední Izraelec přešel na druhý břeh, Mojžíš vztáhl ruku nad moře, jehož vody se navrátily na své původní místo, a celá egyptská armáda se utopila.

Izraelský lid musel zažívat obrovskou euforii. Nejen, že byli zachráněni před zmasakrováním egyptskou armádou, ale zažili také jeden z největších zázraků v dějinách. Rozdělení moře je něco tak výjimečného, že se nikdy předtím, ani nikdy potom v historii nic podobného nestalo. Radost Božího lidu se odráží v písních Mojžíše a prorokyně Miriam, které nacházíme v 15. kapitole knihy Exodus. Bůh svému lidu dokázal, že je věrný a že s jeho pomocí mohou stále počítat.

Oblak Hospodinovy slávy se pohnul a spolu s ním celý Izrael, vydali se pouští na cestu do zaslíbené země. Bible se zmiňuje o tom, že první tři dny putovali bez toho, že by nalezli vodu. Věřím tomu, že první den cesty pouští byli ještě plni zážitků ze zázračného přechodu Rudým mořem, nadšeně se mezi sebou bavili o velkých Hospodinových skutcích. Už prvního dne večer si možná začali uvědomovat, že jejich zásoby vody se povážlivě tenčí. Nestačilo totiž, aby uhasili pouze svou žízeň a žízeň svých dětí, potřebovali také napojit zvířata nesoucí náklad a stáda dobytka, která táhla s nimi. Předmětem rozhovorů se stalo ubezpečování o Boží věrnosti a o tom, že Hospodin jistě nenechá zahynout svůj lid poté, co jej tak zázračně vysvobodil z Egypta. Podobný scénář se zřejmě opakoval i následujícího dne. Po třech dnech jejich putování se na obzoru konečně objevila vodní plocha. Obrovská karavana jistě podvědomě zrychlila, lidé i dobytek se těšili na to, že se konečně napijí čerstvé vody. Dokážu si představit, že nadšeně chválili Boha a utíkali k té vodě, aby se jí napili. O tom, co se tehdy skutečně stalo, hovoří Bible následující: „Když potom přišli do Mary, nemohli místní vodu pít, neboť byla hořká.“ (Ex 15,23a) Nejednalo se pouze o vadu chuti té vody, jednoduše byla taková, že se nedala vůbec pít. Zřejmě šlo o podobnou vodu, jaká je v Mrtvém moři, o nasycený roztok různých minerálních solí. Lidé, kteří navštívili Izrael a ochutnali vodu z Mrtvého moře, jistě potvrdí, že takovou vodu člověk nesnese v ústech. Jejich zklamání muselo být obrovské. Před třemi dny zažili obrovské Boží vítězství a nyní jim bezprostředně hrozila smrt. To, co se stalo Izraeli, se podobá běžnému životu věřících lidí. Období vítězství a euforie jsou střídána těžšími obdobími života, která od nás vyžadují ochotu bojovat s rozličnými problémy a schopnost zachovat si víru navzdory různým zklamáním. Z příběhu izraelského lidu se můžeme poučit v mnoha ohledech.

Lidský způsob versus Boží způsob

„Tehdy lid reptal proti Mojžíšovi. ‚Co máme pít?‘ říkali. Mojžíš tedy volal k Hospodinu a Hospodin mu ukázal kus dřeva. Když jej hodil do vody, voda zesládla. Tam dal Hospodin lidu ustanovení a řád a tam jej vyzkoušel. Řekl: ‚Budeš-li opravdu poslouchat Hospodina, svého Boha, činit, co on považuje za správné, řídit se jeho přikázáními a zachovávat všechna jeho ustanovení, pak na tebe nedopustím žádnou nemoc, kterou jsem dopustil na Egypt – neboť já jsem Hospodin, tvůj lékař.‘“(Ex 15,24-26)

Izraelci reagovali tak, jak je to pro lidské bytosti nepřirozenější: svou frustraci vyjádřili reptáním. Začali Mojžíšovi (podobně jako ještě mnohokrát potom) vyčítat, proč je vlastně vyváděl z Egypta. Tam sice zažívali útlak jako faraonovi otroci, ale jejich životy nebyly bezprostředně ohroženy tak, jako tomu bylo nyní na poušti v Maře.

Mojžíš reagoval celkem jinak. I on byl jistě zklamán z toho, že nenašli pitnou vodu a navíc jako vůdce vnímal svou zodpovědnost za celé společenství, které bylo v ohrožení. Byl si však jist jednou skutečností: tím, kdo přivedl Izraelce na toto místo, byl Bůh. Právě proto hledal řešení této situace tak, že „volal k Hospodinu“. Všimněme si, že odpověď dostal okamžitě. Bůh mu ukázal dřevo, které když hodil do vody, způsobilo, že voda zesládla a dala se pít. Řešení tedy bylo velice jednoduché a rychlé. Nikdo nezahynul a lid mohl pokračovat ve svém putování do zaslíbené země.

Tento příběh je pro nás velmi poučný a může nás inspirovat k tomu, jak se vypořádat s různými zklamáními, která se v lidském životě přirozeně objevují. Každý z nás někdy musel a jistě ještě bude muset polknout nějakou tu „hořkou pilulku“, když se věci nevyvinou tak, jak bychom si přáli, nebo když nás kdokoliv nějakým způsobem zklame. Na zkušenosti z Mary vidíme, že reptání v žádném případě není řešením, právě naopak, reptání problém vždy ještě více zhorší.

Izraelci zažili obrovské Boží vítězství a nyní jim bezprostředně hrozila smrt.

Apoštol Jakub ve svém listu povzbuzuje věřící k tomu, aby se dokázali vypořádat s tím, když do jejich životů přijdou různé nepříjemné situace: „Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo.“ (Jk 1,2-4) Božím cílem v životě křesťana je přivézt ho k dokonalosti. Cestou k tomu jsou právě různé situace, ve kterých je vyzkoušena naše víra. Když v takových situacích obstojíme, přináší to vytrvalost, a když se v životě člověka projevuje vytrvalost, právě to ho vede k dokonalosti.

U Mary (Mara v překladu z hebrejštiny znamená hořká) Bůh právě zkoušel vytrvalost svého lidu. Chtěl vědět, zda mu opravdu důvěřují a chtěl tam s nimi skutečně jednat: „Tam dal Hospodin lidu ustanovení a řád a tam jej vyzkoušel.“

Řešením je „dřevo“

Když se Mojžíš modlil k Bohu a hledal řešení této pro Izrael na první pohled bezvýchodné situace, Hospodin mu ukázal dřevo. Mojžíš ho hodil do vody a ta zesládla. Jaké jednoduché řešení! Řešení, které v sobě obsahuje hluboké duchovní poselství. Dřevo, hebrejsky éc, má v hebrejštině širší význam, než v našem jazyce. Pro nás dřevo znamená hmotu nebo materiál, v hebrejštině označuje také strom. Podobně je tomu například v ruštině, kde děrevo také znamená dřevo i strom. Nemůžeme tedy s jistotou říci, jestli Bůh ukázal Mojžíšovi strom nebo nějaké „poleno“, které on potom hodil do hořkých vod Mary.

Ať již Mojžíš hodil do vody kus dřeva nebo celý strom, v biblickém výrazu dřevo je ukryta hluboká symbolika. Všechny problémy lidstva začaly jedním „dřevem“ – stromem poznání dobra a zla, ze kterého měli lidé zakázáno jíst. Přestoupením tohoto Božího zákazu přišli lidé o svou nevinnost a trvale se narušil jejich vztah se svatým Bohem. Na druhém pólu lidských dějin stojí vykoupení dosažené zástupnou smrtí Božího Syna Ježíše Krista. I zde hraje důležitou úlohu dřevo, dřevo golgotského kříže. Bible hovoří ještě o dalším „dřevě“, stromu života, který poroste na břehu řeky živé vody na nové Zemi. (Gn 3,3; Ga 3,13-14; Zj 22,2) Ve Staré smlouvě nacházíme ještě jeden případ, kdy dřevo hozené do vody přineslo řešení v zoufalé situaci. Jeden prorocký učedník přišel při kácení stromů na stavbu domu o sekeru. Ta se mu vysmekla z topůrka a spadla do Jordánu. V té době představovala sekera obrovský majetek. Tehdy byl vlastník sekery něco jako dnes majitel buldozeru značky Caterpillar. Sekera nebyla majetkem toho prorockého učedníka, ale byla vypůjčená. Pravděpodobně by nebyl schopen ji nahradit a jako dlužník by skončil v otroctví. Když prorok Elíša hodil kus dřeva do Jordánu, sekera vyplavala a situace byla zachráněna.

Reptání v žádném případě není řešením, právě naopak, reptání problém vždy ještě více zhorší.

V jakékoli situaci se člověk nachází, jakkoli nešťastný nebo zmatený může být, ať už zažije jakékoli zklamání, řešení je vždycky stejné. Láska, kterou Bůh projevil lidem skrze oběť svého vlastního Syna, který navzdory tomu, že byl nevinný, dobrovolně pykal za lidské hříchy. Realita kříže Ježíše Krista hovoří o Boží lásce a zájmu o život každého člověka více než cokoli jiného. Je nevyčerpatelným zdrojem milosti, odpuštění a spásy, která přichází do každé oblasti lidského života.

Když člověk v těžké situaci hledá Boha, On mu vždycky ukáže „dřevo“ – to, co pro něj vykonal Ježíš z Nazareta. Stal se hříchem, abychom se my mohli stát Boží spravedlností. (2. Kor 5,21) Byl odmítnut Bohem, abychom my mohli být přijati jako děti. (Mt 27,46; J 1,12) Ježíš se stal za nás prokletím, aby na nás (na pohany) přišlo Abrahámovo požehnání. (Ga 3,13-14) Jeho chudobou jsme byli zbohaceni. (2. Kor 8,9) Jeho ranami jsme byli uzdraveni. (1. Pt 2,24)

Bože, proč se to stalo?

Jsou situace, kdy si lidé kladou legitimní otázky, proč se určité věci staly. Věrně následují Boha a najednou jsou konfrontováni se situací, na kterou nebyli vůbec připraveni. Na otázky tohoto typu neexistují jednoduché odpovědi. Příběh o hořkých vodách Mary nám však může pomoci v pochopení skutečnosti, že Boží záměry s námi jsou vždycky dobré. Mara nebyla jenom místem zklamání a hořkosti, byla také místem, kde Hospodin zjevil Izraeli jedno ze svých smluvních jmen: „Já jsem Hospodin, tvůj lékař.“ Božím záměrem nebylo to, aby Izraelci zahynuli na poušti, ale aby ho ještě lépe poznali, aby porozuměli tomu, že kamkoli je povede, nikdy je neopustí.

Jak naložit se zklamáním v našich životech?

Se zklamáními je potřebné jednat. Nestačí si postěžovat kamarádovi nebo kamarádce. To, že budeme o své frustraci hovořit, nám z ní nepomůže. Potřebujeme najít a uplatnit Boží řešení. Známý biblický učitel Derek Prince ve své knize Hořké hlubiny života uvádí čtyři kroky, které představují lék na hořkost v našich životech.

  1. Přijměte to, že vypořádat se s hořkostí, je Boží vůlí pro vaše životy.Izraelce přivedl do Mary Bůh. To, že narazili na hořkou vodu, nebyla ani jejich ani Boží vina, Mara jednoduše ležela na cestě do zaslíbené země. Bůh chtěl, aby se s tímto problémem vypořádali tak, že Ho budou hledat a měl připravené řešení.
  2. Dovolte Bohu jednat s deficity vašeho charakteru, které se v důsledku konfrontace s hořkou vodou odhalí.Člověk mnohokrát nezjistí „co je vlastně zač“, pokud se nedostane do nějaké složité situace. Neplatí pouze přísloví: „V nouzi poznáš přítele,“ ale také: „V nouzi poznáš sám sebe.“ Těžké situace nám nastavují zrcadlo a dávají příležitost odhalit o sobě věci, které bychom jinak nezjistili. Jsou to příležitosti k pokání a nápravě.
  3. Přijměte ve víře všechno, co pro vás Ježíš na kříži vykonal.Pokud správně rozumíme vykoupení a víme o všem, co pro nás znamená Kristův kříž, potom máme stále k dispozici „dřevo“, které můžeme hodit do hořké vody naší duše a ve vlastním životě zažít zázrak Mary. Nádherným popisem Mesiášova díla je prorocká předpověď jeho utrpení z knihy proroka Izajáše: „Opovržený a opuštěný lidmi, muž utrpení a znalý bolestí, jako ten, před kterým tvář si zakrývají, opovržený – proč bychom si ho všímali? Bolesti, jež nesl, však byly naše, naše utrpení vzal na sebe! My jsme se ale domnívali, že je od Boha trestán, bit a pokořen. On však byl proboden naším proviněním, našimi vinami trýzněn byl; pro naše blaho snášel potrestání – byli jsme uzdraveni jeho ranami! My všichni jsme jako ovce zabloudily, každý se na svou cestu obrátil, Hospodin ale uvalil na něj provinění nás všech.“ (Iz 53,3-6)
  4. Začněte Bohu děkovat za všechno, co pro vás v životě vykonal.Vděčnost je skutečně tím nejlepším lékem na hořkost a zklamání. Existuje bezpočet dobrých věcí, které pro nás Bůh vykonal a které nám daroval. Zachováme-li si postoj vděčnosti navzdory okolnostem, bude pro nás daleko snadnější obstát v jakékoli situaci, kterou nám život přinese. Nejlepším příkladem je nám v tom postoj proroka Abakuka: „I kdyby nerozkvetl fíkovník a hrozny na vinicích nebyly, i kdyby zklamala plodnost olivy a pole nedala co jíst, i kdyby zmizely ovce z ohrady a dobytek zmizel ze stájí, já se však v Hospodinu budu veselit, budu šťastný v Bohu, svém Zachránci.“ (Abk 3:17-18) S takovým postojem jistě neměl Abakuk nikdy problém s hořkostí.

Vztah s Bohem je tím nejdůležitějším v našich životech. Bylo to něco, co Mojžíš velice dobře věděl. Žalm 103,7 říká: „Své cesty Mojžíšovi poznat dal, synům Izraele své skutky ukázal.“ Starosmluvní Izrael zažil množství zázraků a viděl množství Hospodinových skutků. Navzdory tomu byl stále náchylný k vzpourám a reptání, díky nimž zbytečně zahynulo množství lidu. Mojžíšův postoj byl celkem jiný. Písmo o něm hovoří jako o nejpokornějším ze všech lidí. (Nu 12,3) Měl rád Hospodina a kdykoli se vyskytl nějaký problém, tak Ho hledal a modlil se. Proto mu Bůh dal poznat nejenom svou moc, ale také svoje cesty, svou osobu a svůj charakter.

Nová smlouva otevírá každému dveře do společenství s Bohem. Už nepotřebujeme žádného prostředníka. Dává nám to příležitost žít takový život, jaký žil Mojžíš. Život, ve kterém mohou zesládnout i hořké vody Mary.

zdroj: milost.sk/logos

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *