Fuego de Dios – Boží oheň I.

Vzkříšení devítiletého chlapce

Byl jsem ve vesnici zvané Kla-klapango. Byl jsem tam se svým náklaďákem s náhonem na všechna čtyři kola. Není tam žádná elektřina ani vodovod. Vnímal jsem vůni pralesa a horko džungle, protože jsem měl vypnutou klimatizaci. Přiběhl ke mně malý Indián a dotkl se rukou mého ramene. Řekl mi: „Bratře Davide, mi hijo esta para morir.“ To znamená: „Můj syn umírá.“ Řekl jsem mu: „Nejdřív musím jít a kázat evangelium, ale pak půjdu a budu vkládat ruce na nemocné. V Bibli v Žalmu 107:20 je napsáno, že „Bůh poslal svoje Slovo a uzdravil.“ Nejdříve musí být kázáno Boží Slovo. Ne vždy se tak děje, ale tentokrát to tak bylo. Takže on i já jsme šli společně do sboru. Rozsvítil jsem svoji malou petrolejovou lucerničku. Místní sbor vypadal takto: střecha z trávy, hliněná podlaha a všichni členové právě znovuzrozené „děti“. Měl jsem pár svých nově obrácených tam, kde nikdy předtím žádní nebyli. Tisíce roků byla tato oblast kontrolovaná démony a teď tam zasvítilo světlo evangelia. Někdy je atmosféra doslova těmito mocnostmi nabitá a není to nic příjemného, ale na tom nezáleží – to nemůže zastavit Boží moc! To shromáždění bylo dobré. Ten muž tam seděl po celou tu dobu a pak mi řekl: „Bratře Davide, teď musíš jít a modlit se za mého syna.“ Řekl jsem: „OK.“ Jeli jsme džunglí – všude byly obrovské stromy a nádherná vůně pralesa. Dorazili jsme na místo, ale vesnici nebylo vidět, poznal jsem ji jen podle toho, že začal štěkat pes. Byla tam tma jako v jeskyni, protože stromy zabraňovaly přístupu světla, jen moje malá lucernička nám svítila trochu na cestu. Připomnělo mi to evangelium. Temnota nás obklopuje, ale my chodíme uprostřed ní s malým světlem. Evangelium je mocí Boží a pomáhá lidem vidět cestu spasení.

Pokračovali jsme v chůzi a vystupovali jsme nahoru a uslyšel jsem nějakou ženu, jak naříká. Čím více jsme se blížili k domu toho muže, tím se tento nářek stával hlasitějším. Přišli jsme až k domu a tento indiánský bratr vešel dovnitř, ale za chvíli se vrátil. V té chvíli jsem si uvědomil svoji zodpovědnost. Ten malý Indián se hněval, postavil se mi tváří v tvář a řekl: „Můj syn zemřel! A teď TY ho uzdravíš!“ To bylo zastrašující. Kolik z vás četlo tu nejnovější knihu o tom, jak křísit mrtvé? Žádná neexistuje. Hlavou se mi honily různé verše z Bible. Znovu se mě zmocnil strach. Naplnily mě pochybnosti a nevíra. Tentokrát nemám ten přímý slyšitelný rozkaz od Ježíše: „Křis mrtvé!“ Tentokrát nic takového neslyším. Je to komplikované. Je to Boží vůle nebo ne? Je ďábel v něm, na něm nebo kolem něj? Dál jsem o tom nepřemýšlel, prostě jsem se rozhodl ho vyhnat.

david-hogan-1
David Hogan

Vešel jsem tedy do chatrče a při vstupu jsem se musel sehnout. Chatrč byla totiž nízká, protože Indiáni věcmi jen tak neplýtvají, byla vyrobená z klacků. Muži tyto chatrče dělají z klacků, které nasbírají v džungli a vážou je dohromady „bejuco“ (zřejmě liánami). V džungli roste určitý druh trávy a když ji posečete v jednom z pěti dnů při úplňku, pak vám střecha vyrobená z této trávy vydrží 40 let. Pokud ji ale posečete v jiný den, shnije vám ani ne za rok. Je to proto, že to tak Bůh stvořil – On je opravdu úžasný! Vešel jsem tedy do chatrče a tam hořely dvě nebo tři svíčky. Uviděl jsem tam ženu přikrčenou na špinavé podlaze, něco držela, naříkala a přitom se kolébala dopředu a dozadu. Tělo jejího devítiletého syna tam leželo natažené. Byl mrtvý již čtyři hodiny. Po její pravé straně byli dva čarodějové černé magie a vedle nich stáli dva spiritističtí léčitelé. Také tam byli dva starší z vesnice. Oni nenáviděli Ježíše. Bylo tam mnoho démonů. Přemýšlel jsem, co v takové chvíli udělat. Modli se, věř, přijmi – přijmi co? „Všechno, o cokoli byste prosili v modlitbě.“ (Matouš 21:22) Prostě věřím Bibli. Verše ze Starého i z Nového zákona o vzkříšení mrtvých mi začaly běhat hlavou. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože nikdo o tom nenapsal knihu – kromě Bible. Teď už vím, že Bible je tou jedinou knihou, kterou pro tuto situaci potřebuji. Neslyšel jsem slyšitelný hlas Boží, neměl jsem žádnou návštěvu anděla ani žádný prst nepsal po stěně. Měl jsem před sebou dva čaroděje černé magie a dva spiritistické léčitele a ti všichni proti mně čarovali! Kdybych byl takovým běžným Američanem, přemýšlel bych asi takto: „Duchovní „rádiové vlny“ nejsou čisté, takže se nemohu modlit. Chvála Pánu.“ Kdybych měl ale čekat na to, až se duchovní „rádiové vlny“ vyjasní – tak bych se NIKDY nemodlil! Proč myslíte, že máme Ducha Svatého? Žádný démon není dostatečně silný na to, aby zastavil Ježíše. Emoce nemají v té situaci žádnou autoritu. Pokud člověk poslouchá své emoce, tak se vždycky dostane do problémů. To, co ďábel říká – ať už skrze vaši mysl, ducha nebo skrze to, co vidíte, cítíte nebo čeho se dotýkáte – to nesmí mít autoritu nad tím, co říká Boží Slovo. To, co říkají čarodějové, nemá moc nad Slovem Božím. Oni nemohou zastavit Nebesa.

Službu Davida Hogana nejlépe popisují verše z evangelia podle Matouše: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví jsou kříšeni a chudým se káže evangelium. (Matouš 11:5)

Vzpomněl jsem si na to, co Ježíš udělal v Písmu. Ježíš to udělal správně. Měl jsem svoji ruku na hlavě toho chlapce. Pak jsem se rozhodl, že zjistím, jestli není jen napůl mrtvý. Možná, že kdybych našel jen nepatrný tlukot srdce, pak by to bylo jednodušší! Žádný jsem ale nenašel. Řekl jsem si: „Je úplně mrtvý.“ Tak jsem se začal modlit. Když mluvím o kříšení mrtvých, pak se mě lidé většinou ptají: „Jak ses modlil? Jak dlouho ses modlil? Co ses modlil?“ Proč je tak důležité, co jsem se modlil? Jméno Ježíš je to, co je důležité. Metoda, kterou jsem použil, byla možná špatná. Ale Nebe nám dává milost a vzdáváme Bohu slávu. Tak jsem se za něho začal modlit – anglicky – to ale nefungovalo. Modlil jsem se španělsky. To také nefungovalo. Modlil jsem se indiánsky. To také nefungovalo. Modlil jsem se „v jazycích“. Ani to nefungovalo. To byly všechny jazyky, které jsem znal. Co dělat? Jméno Ježíš je to, co je nejdůležitější. Byl jsem nervózní a modlil se ve všech jazycích, ale v každém jazyce zaznělo jméno Ježíš a to je to důležité. „Jak dlouho?“ To nevím. Vím, že jsem se hodně potil, ale bylo horko, okolo 38 stupňů v 11 hodin v noci. Modlil jsem se a držel jsem přitom ruku toho chlapce. Byl ztuhlý a ztratil veškerou barvu z obličeje. Najednou, zatímco jsem se modlil – ten malý chlapec měl na sobě tričko – spolu s jeho otcem jsme spatřili, jak to tričko poskočilo. Podíval jsem se na otce a jeho oči byly stejně vykulené jako ty moje, protože to také uviděl. A ti čarodějové tam stále zaklínali. Stále jsou nahněvaní a proklínají Boha, mě a všechny ostatní. Ale Duchu Svatému to nevadilo. Duch Svatý přišel do té místnosti a rozpumpoval znovu srdce toho devítiletého chlapce. Za pár minut se začala hýbat jeho malá paže a pak se mu vrátila barva; znovu se zahřál. Nevím, jak Bůh skrze mě sestoupil do té místnosti, aby uzdravil toho chlapce. Cítím, že nemám dost znalostí z Bible – ale zdá se, že to Duchu Svatému nijak nevadilo – jen když jsem ve víře volal jméno Ježíš. Potom jsem nevěděl, co mám dělat, protože jeho oči se otevřely a díval se na mě. Většinou jsem pro ně příliš veliký a mají ze mě strach, ale tento chlapec byl zcela klidný. Zvedl jsem ho tedy a vzpomněl si na to, co říká Bible, že když bylo dítě vzkříšeno z mrtvých, bylo přineseno k jeho matce. A bylo řečeno, aby dali tomu dítěti něco k jídlu. Takže jsem vzal toho chlapce – a ti čarodějové a spiritističtí léčitelé zírali s očima navrch hlavy a pusou otevřenou dokořán – a vložil jsem ho do náruče jeho matky, která byla stejně ohromená jako já. Ježíš tam přišel, protože měl slitování s tou ženou – a mně také pomohl. Je velmi důležité, co řeknete dál – takže jsem jí řekl: „Zde je tvůj syn vzkříšený z mrtvých skrze moc a slávu krve a jména Pána Ježíše Krista.“
Marek 3:13: „Potom vystoupil na horu, povolal k sobě ty, které sám chtěl, a ti přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním…“ My jsme povoláni. Další část říká: „… a ti přišli k němu.“ My jste toto udělali. On nás povolal k sobě. Ta druhá část, která je velmi důležitá, je ta, že oni přišli. Vyšli jsme společně s Ježíšem na cestu. Bible říká, že On je povolal. Byl jsem na několika úžasných shromážděních. Osobně jsem byl přítomen na místě, kde bylo vzkříšeno z mrtvých 21 lidí. Není to ale nic ve srovnání s tím být v Jeho přítomnosti. K čemu je nejdříve povolal? Aby byli s Ním! Nejdůležitější věc je trávit čas s Ježíšem. Nejlepší část celého dne je, když ráno vstanu, jdu k oknu, odhrnu záclonu a řeknu: „Sluníčko, znovu jsi mě přistihlo při uctívání Ježíše.“ Tak trochu se sluncem soupeřím, kdo vstane dřív. Poté, co učedníci strávili čas s Ježíšem, je vyslal kázat. To není první, to je až druhé. Jsi hodnotný a důležitý pro tento svět. Ale jsi nepotřebný bez přítomnosti Ježíše. V takovém případě nechoď. Potom tě povolá k další věci (15): „… a aby měli moc uzdravovat nemoci a vymítat démony.“ Tohle je ta poslední věc – nikoliv první. Není to o tom, jak dobře mluvíš – jak pěkně se modlíš – jak uzdravuješ nemocné, ani to není o tom, kolik démonů jsi vyhnal. Je to o tom, jak umíš říkat: „Miluji tě, Ježíši!“ „Potřebuji tě, Ježíši!“ „Zmocni se mě, Ježíši!“

Rád bych s vámi sdílel jeden verš, který očividně někteří křesťané vůbec neznají. Je to velmi důležitý verš – Matouš 21:22. Říká se tam: „A všechno, o cokoli byste prosili v modlitbě, dostanete, když budete věřit.“ Někdy nás Duch Svatý požádá, abychom dělali věci, které ještě nikdy nikdo nedělal. Často jsme požádáni, abychom šli na určitá místa a bojovali s čaroději a s mocnostmi vysoko v povětří. Zdá se to nemožné, ale my vždy zvítězíme. Je to proto, že když něco děláte, nezáleží na tom, jak nepatrná se tato práce může zdát, ale musí být konána v modlitbě; musí být pomazána postem a horlivě musí být vyhledávána. Může se zdát nedůležitá, ale je to velmi důležité.

hogan-s-manzelkou
David Hogan s manželkou

Byl jsem misionářem teprve chvíli; neměl jsem žádné peníze; ale byl mi dán nový náklaďák a to bylo opravdu požehnání. Měsíčně mi přicházelo několik stovek dolarů. Měl jsem manželku a dvě děti, takže to není moc peněz – jen pár stovek dolarů. To téměř nestačilo ani na jídlo a už vůbec se s tím nedala rozjíždět nějaká služba – ale já jsem to dělal i tak. My jako Američané na něco takového nejsme zvyklí. Jako Američané jsme zvyklí být mocní a mít dostatek peněz a technologii, vždy máme tu nejlepší armádu atd. Ale teď jsme v jiné armádě.
Občas nás v džungli pochytají teroristé. Vždy jsou o něco před námi. Mají lepší zbraně a myslí si, že jsou opravdu drsní, ale jsou to ve skutečnosti jen slaboši. Jednou mě zajali v Guatemale a opravdu to nebyla žádná legrace – zbili mě a chtěli mě zabít. Moje šance na přežití byla nulová; nikdo kromě Ježíše nevěděl, kde jsem. A najednou mi Duch Svatý poslal „anděla“. Tento muž najednou vyšel z temnoty; beze zbraně; malý hubený chlapík; vůbec nebudil žádný velký dojem. Přišel rovnou ke mně – stáli jsme tam a měli na nás namířené zbraně – a ten mužík přišel ke mně a poplácal mě po rameni. V tu chvíli jsem měl velmi nepřátelský pocit. Nechápal jsem, co ten chlapík po mně chce. V té chvíli jsem nepřemýšlel o Duchu Svatém a o Ježíši, myslel jsem na to, jak přežít. Tak tento muž mě plácá po rameni a ptám se ho: „Co chceš?“ On řekl: „Jsi ten muž, který objíždí vesnice a káže o Ježíši a dotýká se lidí svojí rukou a oni jsou uzdraveni?“ Podíval jsem se na něho a řekl jsem: „To je pravda, dotýkám se lidí, ale je to Ježíš, kdo je uzdravuje.“ Ještě mi v té chvíli vůbec nedošlo, co se děje. Tak mě znovu plácal po rameni, což se mi vůbec nelíbilo a už vůbec ne, když vás poplácávají po tváři. Tak jsem se ho zeptal: „Pane, co chcete TEĎ?“ Řekl mi: „Jsi ten muž, který přináší film o životě Pána Ježíše a dává nám ho zdarma a nosí s sebou vybavení pro promítání nahoru do hor?“ Řekl jsem: „To je správně. To jsem já, kdo nosí ten projektor, který váží 14 kilogramů a ty hory jsou opravdu vysoké, není to nic příjemného, ale dělám to stejně. Ano, za to jsem zodpovědný.“

Obrátil se přímo na toho vůdce, v mysli jsem byl již smířený s tím, že zemřu – a pak se tento muž obrátil k veliteli a říká mu: „Nechte ho jít, je to dobrý muž. Opravdu si myslím, že byste ho měli nechat jít. On pomáhá našim lidem. Nebere od nich žádné peníze, ale naopak jim dává. Oni přijdou, kážou z jedné knihy a lidé jsou uzdraveni; životy jsou změněny; rodiny jsou znovu sjednoceny; a nic za to nežádá.“ Velitel mi tedy řekl: „Tenga un buen viaje.“ „Přeji příjemnou cestu.“ A to není všechno, co řekl. Řekl mi také:„Senior David, la proxima vez que usted viene a mi país, (Pane Davide, až příště půjdete do mojí země) por favor a traes (prosím, přineste s sebou), esta Senior Jesu Christu (toho Pána Ježíše Krista), a mi gente (mému lidu).“ Není to úžasné?

Moje rodina i já se postíme každý druhý den našeho života

„O cokoli byste prosili v modlitbě, dostanete, když budete věřit.“ Předtím ale, než tohle bude fungovat, je potřeba vyjít z toho přemýšlení o ziskuchtivosti. Boží Slovo nám říká, že musíme přemýšlet na prvním místě o Božím království a o prosperitě Božího domu; protože když bude prosperovat Boží dům, budeme prosperovat i my. Říká se tomu „důvěřovat nebi“.

Na začátku jsem měl malé dítě a neměl jsem dost peněz, abych mu koupil galon mléka (3,75 litru). Nebylo to možné. Šel jsem ke své poštovní schránce. Uctíváme tuto malou hranatou schránku, z jejíž díry se občas vysypou peníze. „Moje penízky, pojďte ke mně, jen pojďte!“ Ale tentokrát přišel jen dopis od naší malé babičky. Tak jsem přišel domů a manželka mi řekla: „Potřebuji láhev mléka pro dítě.“ Řekl jsem: „Toho jsem si vědom.“ Moje žena není můj nepřítel; ďábel je můj nepřítel. Já nejsem její nepřítel; ďábel je její nepřítel. Někdy se nám tato pravda trochu zamlží. Tak jsem si sedl a ona mi připravila jídlo. Bylo to poslední jídlo – a žádná láhev pro dítě. Odevzdali jsme láhve od Coca Coly a peníze za ně jsme již utratili. Nic nám už nezbylo a nikoho jsme tam neznali. V tom dopise naše malá stará babička psala: „Je mi líto, že vám více nemohu pomoci, ale možná, že za tyto dva dolary si můžete koupit galon mléka.“ Haleluja! To je úžasné.

Moje rodina i já se postíme každý druhý den našeho života. Každý z nás se tedy postí šest měsíců v roce. Pokud je nějaký zvláštní důvod, pak se postíme ještě víc, ale nikdy ne méně. Hledáme Boží království velmi neobvyklým způsobem. Neznám příliš mnoho lidí, kteří by to takhle dělali. Věříme ale, že je správné hledat Nebe, chytnout se ho a nepustit. Každý den, a je tomu více než dvacet let, když jsem doma, tak vstávám někdy mezi 4:15 až 5:30 společně se svými dětmi. Jsme spolu asi tak 1 ½ až 2½ hodiny a pak začínají svůj den, učí se do školy, plní úkoly atd. Já obvykle spravuji svůj náklaďák a potom navštěvuji sbory. Tohle děláme sedm dní v týdnu – žádné volno. Hledáme Ježíše společně jako rodina. Moje děti i moje manželka jsou opravdu úžasní. Když jsem v Mexiku, tak se moje žena postí každý měsíc 21 dnů. Ona je opravdu obdivuhodná osoba; tohle já nedokážu. Nevím, jak to dělá, ale dělá to. Mému nejmenšímu chlapci je osm let, je to malý chlapec, kterého jsme vyhrabali z odpadkového koše v Guatemale, a tak se stal naším synem. Je to dobrý malý chlapec. Nosí s sebou takový malý kapesník, stejně tak jako já, a vyčnívá mu ze stejné kapse jako mně. Říká tomu „fuego“. Neví, že to je kapesník. Pro něho to je „fuego“, což znamená oheň. Vytáhne ten kapesník, smotá ho stejně tak jako já a pak se na vás podívá stejně tak, jako se dívám já. Když s tím kapesníkem švihne směrem k vám a řekne přitom fuego, tak letíte vzduchem, jako kdyby vás někdo vystřelil z pistole. Malý osmiletý chlapec; to je úžasné. On totiž společně se mnou hledá Boží království. Nebe na něho sestoupilo a pomazalo ho. A to mu je pouze osm let. Já si žádnou slávu za to co dělám, nepřivlastňuji, je to Ježíš, kdo tyto věci dělá; já se jen učím, jak se podřídit, to je vše. Můj Král Ježíš nezačal svoji službu dříve, než se na poušti postil čtyřicet dní a musel bojovat s ďáblem a andělé mu tam sloužili.

Uzdravení zkroucené ženy

Přišel jsem do jedné vesnice bez elektřiny a do chatrče z klacků a za někoho jsem se tam měl modlit. Bylo nás tam několik a když jsme vešli, uvnitř jsme nikoho neviděli. Myslel jsem si: „Proč mě sem poslali?“ Pak mě najednou někdo chytil za nohavici. Podíval jsem se dolů a vedle mě byla tak malinká drobounká žena, jakou jsem v životě neviděl. Sahala mi po kolena. Byla opravdu malinká, protože více jak patnáct let její nohy byly přirostlé po stranách jejího těla a byly zkrouceny dozadu. Hlavu měla na zádech, tak moc byla zkroucená. Po více jak patnáct let měla poloviční výšku. Když jsem se na ni podíval, usmála se na mě bezzubými ústy a řekla mi: „Řekli mi, že když vložíš svoji ruku na moji hlavu, pak budu moci znovu chodit.“ Tak jsem jí řekl: „Řekli ti to dobře. Ale nejsem to já, ale je to Ježíš!“ Odpověděla mi: „Jak toho muže mohu poznat?“ Řekl jsem: „Je to opravdu jednoduché.“ Tak jsem vytáhl Bibli a dělal to, co je mi přikázáno, abych dělal. Musel jsem jí nejdřív kázat evangelium. Tak jsem jí řekl: „Máš opravdu štěstí, protože dnes přišlo království Boží do tvého domu.“ Ona řekla: „Kde to je?“ Odpověděl jsem: „Právě se na to díváš! Jsem velvyslanec toho největšího Krále, který kdy žil. A On mě sem poslal, abych ti řekl, že když se mu pokloníš, tak tě uzdraví.“ Řekla mi: „Tak jo!“ Bylo nádherné vést ji k Ježíši. Uplynulo teprve deset minut od chvíle, kdy se s Ním setkala. Kolik toho někomu řeknete během 10 minut? Moc ne. Není to o množství slov. Nemá to nic do činění s velikými slovy. Natáhl jsem svoji ruku a položil jsem ji na hlavu té ženy a najednou všichni začali couvat zpět a jejich oči se doširoka rozevřely. Víte proč? Protože ty dvě nohy se začaly samy od sebe pohybovat. Ty chromé nohy se začaly odmotávat dokola, až se dostaly pod tuto babičku, která se na ně přímo přede mnou postavila. To jste měli vidět! To nejdůležitější je Ježíš, Boží milost a milosrdenství, skrze poslušnost a poddání se, skrze modlitbu a půst. On zaslíbil, že s námi bude „až do konce věků“.

Uzdravení otevřené zlomeniny

Jednou odpoledne jsem jel do sboru. Jednám podle Písma? „Jdouce…“ (běžte!) Kázal jsem. Co jsem kázal? (Království Boží se přiblížilo!) Poté jsem začal uzdravovat nemocné. Modlil jsem se za nemocné a vykonal jsem tak svoji povinnost. Jednám naprosto podle Písma. Odcházím ze shromáždění a nakládám své věci na svůj náklaďák v místě zvaném Texacoal. Díval jsem se jak Indiáni nastupují na náklaďáky; měli jsme jich tam několik. Vzadu na kapotě mám dřevěnou bednu s nářadím a to je to nejlepší místo na sezení během jízdy. Takže oni vždy spěchají, aby dostali to nejlepší místo. Náklaďák měl veliká zablácená kola a nastupující žena zapomněla, že na náklaďák už padla noční rosa. Takže náklaďák byl navlhlý a ona šplhala na korbu. Chytila se střešní výztuže, ale nohy jí sklouzly po straně náklaďáku. Nebylo by to tak zlé až na to, že náklaďák byl zaparkovaný hned vedle příkopu. Spadla z téměř tří metrů. Ani to by nebylo tak zlé, ale měla na zádech přivázané malé děťátko. A tak jako každá dobrá matka je chtěla chránit. Takže zatímco padala, ještě ve vzduchu dala svoji ruku dolů a dopadla na ni. Komplikovaná zlomenina ruky. Obě kosti se jí zlomily a propíchly kůži až ven. Uslyšel jsem, jak něco prasklo. Protlačil jsem se skrze Indiány a měl jsem s sebou baterku. Když jsem se tam dostal, uviděl jsem dole ruku, kosti všude možně a krev. Někdo vzal její dítě. Tato žena byla z vesnice zvané Otlacita. Nikdy jsem v podobné situaci nebyl. Máme uzdravovat nemocné – ale je tato žena vlastně vůbec nemocná? To by znamenalo Boží stvořitelský zázrak. Děje se tohle ještě? Vzal jsem tu zakrvácenou ruku a položil si ji do svojí dlaně. Krev mi tekla po ruce a kapala na moje tričko a na boty. Položil jsem ruku na tu otevřenou zlomeninu a řekl jsem: „Ve jménu Ježíš!“ A přímo před zraky asi 150 lidí, přímo v mojí ruce – všechny ty baterky na nás v tom příkopu svítily; a všichni jsme viděli, jak se ta ruka dala opět dohromady, uzdravená krví Ježíše Krista, toho Spravedlivého. Vše co zůstalo, byla pouze připomínka – zakrvácené tričko a moje ruka, protože ruka té ženy byla úplně vpořádku. Řekl jsem: „Udělejte jí místo na té bedně s nářadím.“ Vyběhla nahoru na korbu náklaďáku jako kočka nebo veverka a jen se na mě usmívala. A já jsem se díval na svoji ruku a krev, která na ní zůstala a poté zase na ni a přemýšlel jsem: „Moment, moment, takové věci se přece nestávají!“ Něco se stalo příliš pozdě s mým rozumem, což je vlastně dobrá věc. Rozum se zpozdil; víra byla rychlejší; díky Ježíši.

Dorostlé nohy

V jedné vesnici žil jeden bohatý muž, který měl malomocenství. Ztratil obě nohy až po kolena. Jedna z našich nejmenších věřících sester k němu přišla a řekla mu, že ví, jak ty nohy dostat zpět. Řekl jí: „Byl jsem v USA, v Evropě, byl jsem všude.“ Ona mu řekla: „Ale nebyl jsi za Ježíšem.“ On jí odpověděl: „Kdo je ten Ježíš?“ Odpověděla: „On je můj Král!“ Vyhodil ji ven. Vlastně ji vyhodili jeho služebníci. Pak ho ale jeho srdce obviňovalo a nechal pro ni poslat. Byla na rynku a plakala. Jeho služebník jí řekl, aby se vrátila. Odběhla a došla pro pastora, který byl také na tom rynku. Spolu tedy šli a mluvili s tímto mužem o Ježíši. A tak se znovuzrodil. Několikrát jsme ho navštívili, modlili se za něho a měli jsme to privilegium sledovat, jak mu Ježíš dává nové kosti, jak mu dorůstají nové vazy a nakonec nové nohy. Úžasné, že?

 

DAVID HOGAN V ČECHÁCH

 

Zdroj: milost.sk

Připravila: Anna Křížová st.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *