Doslovně nebo obrazně?

Příběh o způsobech výkladu Bible

V čem spočívá rozmanitost různých křesťanských směrů a doktrín? Jak je možné, že se všechny odvolávají na jeden posvátný text, kterým je Bible? Důvodem tohoto jevu je různý přístup k Bibli a jejímu výkladu, který se vyformoval v jednotlivých křesťanských tradicích. V tomto článku se budeme věnovat dvěma zásadním přístupům k Písmu, k jeho doslovnému a obraznému výkladu.

Jak psali bibličtí pisatelé?

Bible je sbírkou spisů, která se významně liší od jiné starověké náboženské literatury. Zatímco antické a orientální mýty jsou plné neuvěřitelných činů bájných hrdinů, Bible nám popisuje příběhy obyčejných lidí, kteří zažívají setkání se Stvořitelem světa, Hospodinem. Jsou to příběhy o víře i pochybnostech, o hrdinských činech, ale i selháních. Biblické postavy působí velice skutečně a lidsky, a to právě proto, že na rozdíl od hrdinů antických mýtů skutečně žili a jejich příběhy jsou pravdivé.

Biblické příběhy psali buď očití svědci popisovaných událostí, nebo lidé, kterým byly tyto události zprostředkovány. Když psal Mojžíš Tóru, tak události, o kterých píše v knize Genesis, musel buď znát z vyprávění tradovaných z generace na generaci, nebo z nějakých starších záznamů, které měl k dispozici. Autor několika novozákonních spisů apoštol Jan se v úvodu svého prvního listu označuje za očitého svědka událostí, o kterých píše: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme pozorovali, čeho jsme se vlastníma rukama dotýkali – o Slovu života: Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli a svědčíme o něm. Zvěstujeme vám věčný život, který byl u Otce a byl nám zjeven. Zvěstujeme vám, co jsme viděli a slyšeli, abyste i vy měli spolu s námi podíl na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla dokonalá.“ (1J 1,1-4 B21) Jiný novozákonní autor – Lukáš zase popisuje metodu, jakou použil při psaní svého evangelia: „Už mnozí se pokusili sepsat vyprávění o věcech, které se mezi námi udály, tak jak nám je předali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky Slova. I já jsem se proto rozhodl po pořádku ti o tom napsat, vznešený Teofile, neboť jsem to všechno znovu pečlivě prozkoumal, abys poznal, jak spolehlivé je učení, které jsi přijal.“ (Lk 1,1-4 B21)

Můžeme konstatovat, že biblické texty vznikly s cílem zachytit Boží dílo v dějinách a zprostředkovat Hospodinovo poselství lidem. Psali je různí lidé, v různých historických obdobích a ve třech různých jazycích (hebrejštině, aramejštině a řečtině). Bible se skládá celkem z 66 různých knih (nepočítáme-li tzv. deuterokanonické knihy, které do kánonu Písma zahrnuje římskokatolická církev). Tyto knihy k nám hovoří až nadpřirozeně jednotným poselstvím o dějinách spásy, které se začaly stvořením světa, vyvrcholily obětí Božího Syna na kříži a završí se jeho druhým příchodem, tisíciletým královstvím a posledním soudem.

Biblické texty vznikly s cílem zachytit Boží dílo v dějinách a zprostředkovat Hospodinovo poselství lidem.

Způsob vzniku biblických textů se dá označit za nadpřirozeně přirozený. Tyto texty byly inspirovány Bohem. Bible sama to popisuje na následujících dvou místech: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.“ (2Tm 3,16-17 B21) „Toto především vězte, že žádné proroctví Písma není záležitostí vlastního výkladu. Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha.“ (1Pt 1,20-21 ČSP) O biblickém textu se zde dozvídáme dvě skutečnosti: 1. nespadl z nebe, ani se neobjevil nějakým nadpřirozeným způsobem, ale napsali ho lidé. 2. tito lidé psali pod vlivem Ducha Svatého, který je tu popsán dvěma výrazy: „vdechnutí“ (inspirace) a „unášení“. V žádném případě nešlo o nějaké diktování myšlenek nebo automatické psaní. V různých knihách Bible dokonce můžeme odlišit styly, kterými psali jednotliví autoři. Například jiný je styl Pavlových epištol a jiný styl, jakým psal své dopisy apoštol Jan. Navzdory těmto stylovým odlišnostem stojí za texty obou těchto autorů přímé působení Ducha Svatého, který jejich prostřednictvím promlouvá i k jejich dnešním čtenářům.

V případě biblických textů tedy nejde o legendy a mýty, ale o Boží řeč k člověku, která v sobě obsahuje popis historických událostí dějin spásy, spirituální a etické normy pro život člověka a silný apel ke změně života v souladu s tímto odkazem.

Bible – knihovna různých žánrů

V současnosti používané označení „kniha knih“ – Bible, pochází z řeckého slova biblia, které znamená knihy nebo svitky. Bible je více než knihou, lépe řečeno spíše knihovnou. Jednotlivé svazky této knihovny se od sebe významně liší, co se týče jejich žánru. V Bibli nalezneme historické spisy, mající povahu kronik, dále množství poezie a mudroslovné literatury, proroctví o budoucích věcech, samostatný žánr tvoří evangelia a v Nové smlouvě nacházíme množství dopisů, určených konkrétním sborům i jednotlivcům. Každý biblický žánr měl svůj účel, což se samozřejmě musí projevit i na výkladu. Když nám žalmista například v prvním žalmu hovoří o tom, že spravedlivý člověk rozjímá o zákoně Hospodinově „dnem i nocí“, (Ž 1,2) určitě tím nemyslí, že tento člověk nedělá nic jiného a všechen svůj čas věnuje studiu Tóry. Žalmy jsou písně, poetické útvary používající poetický jazyk. Tento výrok hovoří o tom, že je potřebné se každý den věnovat Božímu Slovu. Je to podobné, jako když u nás o někom řekneme, že je „bledý jako stěna“ nebo „čistý jako padlý sníh“. Jedná se o poetické vyjadřování, kterým hovoříme o konkrétní skutečnosti. Když se podíváme na epištoly, tak vidíme, že jsou napsány úplně jiným jazykem. Pisatelé těchto novosmluvních listů psali konkrétním sborům či lidem a reagovali na konkrétní situace. Jejich jazyk je přesný a specifický. Nalézáme v nich promyšlené teologické výpovědi a velmi přesná praktická usměrnění, jako například Pavlův pokyn v jeho prvním dopise do Korintu: „Přijde-li Timoteus, hleďte, aby u vás neměl žádné potíže, neboť koná Pánovo dílo jako já.“ (1Kor 16,10 ČSP)

Mýtus nebo pravdivý popis skutečnosti – nebezpečí obrazného výkladu Bible

Rozlišování literárních žánrů při výkladu Písma je přirozené a pomáhá nám porozumět jeho textu tak, jak mu rozuměli jeho první čtenáři, časem se však v církvi objevil trend výkladu, který v budoucnosti způsobil mnohé problémy – obrazný (alegorický) výklad Písma. Tento způsob výkladu Bible se v církvi objevil už velice brzy, a to již ve druhém století našeho letopočtu. Pojďme se společně podívat na to, jak k tomu došlo a jaké to mělo důsledky v dějinách církve a jejího učení.

Pronikání myšlenek řecké filosofie do křesťanství

První tři století existence církve byla poznamenána pronásledováním. Křesťané byli pronásledováni nejprve židovskými duchovními hodnostáři, strůjci pronásledování se však stále více stávaly římské úřady. Věřící v Krista byli obviňováni z neloajality vůči císaři, protože na jeho počest odmítali přinášet oběti v pohanských chrámech. O křesťanech se šířily také různé pomluvy. Nejběžnějšími z nich byla obvinění z krvesmilstva a kanibalismu. Mezi křesťanskou inteligencí začali povstávat takzvaní apologeti, obhájci křesťanské víry. Snažili se vyvrátit různá obvinění a dokázat, že křesťanství není bláznivou sektou z východu, ale světonázorem, který není o nic méně hodnotný než filosofické systémy antických myslitelů. Objevily se dokonce i pokusy o jakousi syntézu křesťanství a antické filosofie, přesněji řečeno Bible a antických klasiků, o což se ještě před apologety pokoušel židovský filosof Filón z Alexandrie. Filón nebyl křesťan, ale šlo mu o to, aby dosáhl přijeti Bible elitou své doby. Snažil se dát biblické texty do souladu s abstraktními pravdami řecké filozofie, zejména pak platonismu. Pozdější dějiny ukázaly, že to byla právě Platónova filosofie, která ovlivnila křesťanství více, než mu bylo prospěšné.

Platón

Pokušení spojovat biblické křesťanství a platonismus bylo skutečně veliké, vše vypadalo velmi logicky. Ve 2. století řecká filosofie dále rozvíjela myšlenky Platóna a Aristotela a jednoznačně učila o existenci jediného svrchovaného transcendentního Boha. Tento filosofický monoteismus byl významným styčným bodem, o který se mohl křesťanský apologeta opřít. Mezi filosofickým a biblickým pohledem na Boha však byl jeden zásadní rozdíl, který si málokdo uvědomoval. Podstatnou úlohu v tom sehrál fakt, že většina apologetů se obrátila z řeckého, pohanského prostředí a nebyli tak citliví na rozdíly mezi řeckým a biblickým (hebrejským) vnímáním Boha. Řecká filosofie pod vlivem Platónových myšlenek rozlišovala dva světy, lépe řečeno dvě oblasti. Jedním je svět bytí, který je světem idejí, který je věčný a nemění se. Tím druhým je tzv. svět stávání se, který se mění a osoby nebo předměty v něm obsažené se neustále proměňují a stávají se něčím jiným. Bůh řeckých filosofů se nachází ve světě bytí a je proto vyloučeno, aby byl v přímém styku s naším světem stávání se. Tento Bůh se vůbec nemění, je netečný a nepodléhá žádným citům ani pocitům. Mezi sebou a tímto světem potřebuje prostředníka. Tímto prostředníkem je síla, kterou řečtí filosofové nazývali Logos (Rozum, Slovo). Znalce Bible hned napadne analogie s první kapitolou Janova evangelia, kde vystupuje Boží Syn jako Slovo (Logos), které se stává tělem a přichází k lidem přinést spásu. Opět však platí, že „filosofický Logos“ se zásadně liší od biblického „Slova, které se stalo tělem“. Podle filosofů totiž Logos není potřeba kvůli skutečnosti lidského hříchu, ale proto, že Bůh nemůže zasahovat do proměnlivého světa. Tento Logos je také jasně oddělen od Boha a je vůči němu v podřízeném postavení. Tyto myšlenky samozřejmě vedly k popření Božství Slova a způsobily mnoho problémů, které musela církev řešit na koncilech ve 4. století. Řekové sice dospěli k monoteismu, ale jejich pojetí Boha bylo v rozporu s biblickým poselstvím o Bohu, který má emoce, trpí a stává se člověkem pro záchranu lidstva. Za zmínku stojí také rozdíl ve vnímání světa. Pro filosofy je hmotný svět veskrze negativní, biblické eschatologické vzkříšení těla se s řeckým myšlením neshodovalo. Odmítání hmotného světa mnohé filosofy vedlo k askezi. Tyto myšlenky pronikly do církve v Egyptě, kde se poměrně záhy zrodilo poustevnictví a mnišství.

Jedním z klíčových vlivů, které řecká filosofie přinesla do církve byl pohled na Písmo v duchu platonismu. Staří Řekové, dávno před Platónem, pohlíželi na své mýty jako na příběhy, které se skutečně staly. Z toho se je Platón pokoušel vyvést. Považoval mýty za alegorie, ze kterých je možné vyčíst skryté hlubší poselství. Rozlišoval tedy doslovný a obrazný význam mytických příběhů. Platón byl velký myslitel a jistě měl pravdu, když zpochybňoval doslovnou pravdivost příběhů řecké mytologie, problém nastal u již zmíněného Židovského filosofa z 1. století Filóna z Alexandrie, který Platónovu metodiku při zacházení s mýty použil na Biblické příběhy.

Pro Filóna již nebylo otázkou, zda se stvoření Evy z Adamova žebra skutečně odehrálo, ale jaký má tento příběh skrytý alegorický význam. Tento příběh vykládal tak, že Adam je alegorií rozumu a Eva vnímání, z čehož můžeme vydedukovat, že rozum je sice přednější než vnímání, ale vnímání je nezbytným pomocníkem rozumu, pokud jde o harmonické fungování duše. To, že se církev v Alexandrii postupně nechala ovlivnit Filónovým postojem k výkladu Písma pramenícím v platonismu, znamenalo pro pozdější teologii vážné následky, k nimž se ještě dostaneme. Pojďme se nyní podívat na osobnosti, skrze které tyto myšlenky pronikaly do církve.

Alexandrijská alegorická škola

Jedním z center raného křesťanství byla Alexandrie. V této helenistické metropoli ležící v deltě Nilu působili vlivní teologové počátků církevních dějin. Z nich stojí za zmínku především dva Klement Alexandrijský a Origenes.

Klement Alexandrijský se narodil v polovině druhého století v řecké nekřesťanské rodině. Po svém obrácení studoval v Alexandrii školu křesťanské filosofie. Klement se snažil vytvořit ortodoxní (pravověrné) křesťanské učení, které by bylo možné proniknout intelektem. Snažil se ukázat, že je možno zkoumat filosofické a intelektuální otázky, aniž by se člověk stával bludařem. Zastával názor, že filosofie připravila Řeky na příchod Ježíše Krista stejně, jako na něj Stará smlouva připravila Židy. Napsal: „Filosofie byla pro Řeky před příchodem Páně nutná k ospravedlnění. A nyní vede ke zbožnosti. Je to svého druhu přípravné cvičení pro ty, kteří docházejí k víře cestou argumentace… Filosofie tak byla přípravou, dlážděním cesty pro ty, kdo jsou přiváděni k dokonalosti v Kristu.“

Silný vliv řeckého filozofického světonázoru můžeme vidět i v jeho popírání přirozeného života. Křesťanští manželé by se podle něj neměli sexuálně stýkat – kromě případů, kdy je účelem početí, a i tehdy bez jakékoli touhy. Základem Klementovy teologie je myšlenka netečnosti. Takový je Bůh a takovým by se měl stát i jeho služebník. Zatímco pohanský filosof proti svým touhám bojuje, duchovní křesťan žádné nemá. Ideál „křesťanské netečnosti“ je však Bibli úplně cizí.

Další významnou osobností, která pomohla v dalším pronikání platonismu do křesťanství byl Origenes. Byl to velmi inteligentní a pracovitý člověk, napsal množství teologických spisů a tzv. Hexaplu, první vícejazyčné vydání Staré smlouvy, ve kterém byly v šesti sloupcích uveřejněny vedle hebrejského textu originálu a jeho přepisu v řeckých písmenech ještě čtyři různé řecké překlady. Svou oddanost Kristu dokázal během pronásledování za císaře Décia (249-251), kdy byl uvězněn a krutě mučen, aby se odřekl své víry. Krista tehdy nezapřel a byl propuštěn. Na zranění, která utrpěl, však několik let nato zemřel. Origenes byl vedoucím školy pro katechumeny v Alexandrii, kde vyučoval základy křesťanské víry ty, kteří se chtěli dát pokřtít. Jeho oddanost křesťanství byla tak silná, že na začátku své duchovní kariéry podnikl krok, při kterém vzal Kristovo podobenství týkající se odstranění hříchu ze života křesťana (Mt 19,12) až příliš doslovně a připravil se o své mužství. Později s takovým postupem nesouhlasil a je možné, že právě tato zkušenost přehnané horlivosti ho vedla k tomu, že se přiklonil k alegorickému výkladu Písma a stal se jeho propagátorem.

Origenes

Origenes tvrdil, že pokud chápeme některé části Staré smlouvy doslovně, vzbuzují pak pohoršení. Mají nám tak ukázat, že je v nich třeba hledat hlubší, skrytý význam. Cestou k tomuto skrytému významu je metoda alegorie, kterou si vypůjčil od Platóna prostřednictvím Filóna Alexandrijského. Alegorický výklad Bible umožnil Origenovi obejít doslovný význam textu tam, kde byl pro něj nepřijatelný, a vykládat Bibli v souladu s řeckým myšlením. Odklonil se tak od židovsko-křesťanské praxe výkladu Písma.

Zašel dokonce tak daleko, že začal při vykládání Bible rozlišovat tři úrovně: tělesnou, duševní a duchovní. Tělesnou úrovní byl doslovný význam textu, duševní úrovní jeho morální poselství a nejvyšší, duchovní úrovní skrytý alegorický odkaz. Toto rozdělení by ještě neznamenalo velký problém, protože pravdou je, že tyto typy významu jsou skutečně v mnohých biblických textech obsaženy. Origenes však vyzdvihl prioritu alegorického výkladu do takové míry, že doslovnému význam biblického textu téměř nevěnoval pozornost. Zasel tak semeno pochybností o doslovné pravdivosti Božího slova, které přetrvalo až dodnes. Mnoho křesťanů a nejen liberálů, odmítajících pravdivost a historicitu Bible jako takové, nevěří tomu, že všechny biblické příběhy se skutečně odehrály tak, jak jsou v knize knih popsány. Mluví se o hlubším, skrytém nebo duchovním významu, který mají dané příběhy ilustrovat. V důsledku Origenova alegorického výkladu došlo k tomu, že některé části Bible byly degradovány na pouhé mýty.

Jeroným, autor latinského překladu Bible – Vulgáty si dovolil Origena za tuto jeho metodu kritizovat, i když si ho jinak docela vážil. Napsal o něm, že „je stále alegorickým vykladačem, který utíká před historickou pravdou“. Semeno myšlenek platónské filosofie a alegorického výkladu Písma se však v církvi ve své mírnější formě udomácnilo a během dějin křesťanství vedlo k některým učením, které jsou pro evangelikální křesťany věřící v pravdivost a doslovnou inspiraci biblických textů nepřijatelné. Z hlediska širších biblických souvislostí je zajímavým fakt, že k této „kontaminaci“ křesťanství došlo právě v Egyptě.

Negativní důsledky vlivu platonismu a alegorického výkladu Písma

První problém jsme již nastínili výše. Jsou jím myšlenky, které vedou k tomu, že křesťané chápou Písmo jako mýtus. Konkrétní nároky Božího slova na životy lidí jsou relativizovány a hovoří se pouze o morálních principech. Doslovné chápání Písma je označováno různými pejorativními termíny jako fanatizmus nebo fundamentalizmus. Lidé přestávají věřit v Boha zázraků a víru ve stvoření světa nahrazuje přijímání evoluční teorie. Neuvědomují si však, že přestaneme-li věřit jediné, byť sebemenší části Božího slova, zpochybňujeme tím Bibli jako celek.

Alegorický výklad Písma se velmi projevil i v tom, jak historická církev začala chápat eschatologické události popisované ve Zjevení Janově. Bible na více místech učí o druhém příchodu Ježíše Krista a o ustanovení Mesiášského Tisíciletého království, které bude předcházet poslední vzpouře sil temnoty, jejich definitivní porážce na konci tohoto světa a příchodu nového nebe a nové země. Mnoho se o tom nemluví, ale v důsledku Augustinova učení je dnes oficiálním názorem římskokatolické církve přesvědčení, že tisícileté království už nastalo a realizuje se prostřednictvím vlády církve v čele s papežem nad tímto světem. Teologicky se učení o tom, že tisícileté království už nastalo (resp. že nikdy nenastane) nazývá amilenialismus. Zastávají ho i mnohé protestantské denominace. Většina evangelikálů však v souladu s přesvědčením o doslovném významu textů Písma druhý příchod Ježíše Krista a nastolení tisíciletého království očekává.

Další důležitý problém, který se objevil v důsledku pronikání platonismu do křesťanství, je pohled na osobu člověka. Bible učí o tom, že lidská bytost se skládá ze tří částí: ducha, duše a těla. Tyto tři části osobnosti člověka se vzájemně dotýkají v oblasti, kterou Bible nazývá srdce. Bůh stvořil člověka z prachu, vdechl do něj svého ducha a člověk se stal živou duší. Tělesná schránka (sóma) je částí člověka, která mu umožňuje život v materiálním světě, duše (psyché) je sídlem myšlení, vůle, a emocí člověka. O duši se dá říci, že je vyjádřením lidské osobnosti. Duch nám byl dán Bohem při stvoření, oživuje člověka a umožňuje mu kontakt a společenství s Bohem, s lidským duchem souvisí schopnosti jako víra, intuice a svědomí. Tak vypadá biblický trichotomní pohled na člověka.

Řecká filosofie však přemýšlela o člověku jako o dvousložkové (dichotomní) bytosti. Viděla člověka jako nebeskou duši uvězněnou v materii těla. Tento pohled postupně převládl i v křesťanství, což vedlo k mnohým vážným důsledkům. Duše byla považována za dobrou a tělo za zlé, což vedlo ke vzniku různých asketických hnutí a institutu celibátu. Úplně tak byla opomenuta skutečnost, že posvěcený přirozený život člověka je v Písmu velice vyvýšen. Dalším důležitým faktem, který už nebyl brán v potaz, je hříšnost a porušenost lidské duše. Při obrácení ke Kristu a znovuzrození (Jn 3) se v člověku působením Ducha Svatého znovuzrodí jeho duch, který se má stát vůdčím elementem v životě křesťana. Duše se nenarodí znovu a má být působením Božího slova postupně proměňována (Jk 1,21). Záměna duše za ducha, ke které v tradičním křesťanství dochází, vede k takzvanému duševnímu křesťanství. Lidé se snaží sloužit Bohu na základě svých přirozených schopností a ne v duchu a v pravdě. Oddělit duši od ducha bývá v životě někdy velmi těžké a tu nám přichází na pomoc právě Písmo: „Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.“ (Žd 4,12 ČSP) Proto je pro křesťany životně důležité brát Písmo vážně a rozumět mu ne na základě filosofických metod výkladu, ale na prvním místě v jeho přirozeném významu a kontextu.

Dehelenizace teologie

Chceme-li Božímu slovu dobře rozumět, musíme se na ně dívat očima jeho prvních čtenářů, snažit se chápat jeho pojmy a výroky podobně jako je chápaly první generace křesťanů. Vliv řecké filosofie vedl k postupné helenizaci židovského křesťanstva. Abychom byli spravedliví, musíme uznat, že filosofické pojmy a kategorie pomohly církvi během prvních koncilů vybudovat systém základních pravd a definic článků víry, které byly hrází proti mnohým herezím prvních století, kterými byly například gnóze nebo arianismus. Došlo však i k negativním jevům v souvislosti s pohledem na Boží slovo tak, jak byly popsány v tomto článku. Proto je potřebné náš postoj k Bibli „dehelenizovat“ a dovolit Božímu Duchu, aby v našich životech naplno používal svůj dvousečný meč.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *