Církev Bejt Elijahu v Haifě – 1. část

Zcela na poslední chvíli a nejspíš jen díky Božímu zásahu jsem dostala stipendium na měsíční jazykový studijní pobyt na Haifské univerzitě. Bylo to pro mě velmi příjemné překvapení a zajímavá příležitost, jak poznat jedno dosud neznámé izraelské město, spoustu milých lidí a samozřejmě i místní církev.

Mezinárodní spolužáci
Mezinárodní spolužáci

Nejprve se sluší představit si samotné město. Protože Haifu v Bibli nenajdeme, mohlo by se zdát, že z křesťanského hlediska moc zajímavá není. Málokdo totiž ví, že Haifa leží přímo na svahu hory Karmel, kde se odehrál památný zápas Elijáše s Baalovými proroky. Dodnes tam turistům ukazují Elijášovu jeskyni, ale jestli je pravá, na to se mě neptejte.
V Haifě žije asi 277 000 obyvatel, z toho asi 80% Židů a 20% Arabů. Na rozdíl od Jeruzaléma, kde by se dusná atmosféra mezi oběma národy dala krájet, panuje v Haifě pozoruhodný pokoj. Na Haifské univerzitě studuje velké množství arabských studentů spolu se Židy. Obyvatelé Haify jsou na pokojné soužití pyšní a dokonce slaví „Svátek svátků“ na oslavu tolerance.

Ulice Haify
Ulice Haify

Haifa sama o sobě není zrovna luxusním ani architektonicky zajímavým městem. Většinu města tvoří typicky izraelské domy v pískové barvě. Ulice nejsou moc uklizené a v obchodech se prodává laciné asijské zboží. Město zkrášluje záplava květin, tyrkysové Středozemní moře a úchvatný výhled z hory Karmel. Pravou krásu Izraele se ovšem nedá vidět jen očima, ale hlavně srdcem.
A nyní již k samotné církvi Bejt Elijahu. V žádném případě nejde o jediné znovuzrozené křesťany v Haifě. Během svých návštěv jsem se dozvěděla nejméně o čtyřech dalších mesiánských církvích. Jeden sbor se dokonce nachází přímo na hoře Karmelu, na místě kde Elijáš porazila Baalovy proroky.
Církev v Haifě jsem vybírala prakticky. Bejt Elijahu má internetové stránky a dá se k němu dojet autobusem. Kdo je zvyklý na pražskou dopravu, neuvědomuje si, jak těžké je se v Izraeli o šabatu kamkoli dostat. Na rozdíl od většiny izraelských měst sice v Haifě na šabat autobusy jezdí, ale pouze některé linky a jen jednou za hodinu.
Sbor má vlastní budovu a parkoviště v historickém centru města. Zvnějšku je budova spíš nenápadná, vyzdobená jen biblickým citátem „Můj dům bude domem modlitby pro všechny národy.“ Vevnitř je však moderní a dobře vybavená. Chodba, předsálí, místnosti pro děti, hlavní sál, na všem je znát, že si křesťané svého sboru opravdu váží. Když vejdete hlavním vchodem do budovy, u dveří vás vždy někdo přátelsky přivítá a ukáže vám cestu do sálu v prvním patře. Cestou po schodech vás na první pohled zaujmou dvě věci. Církev je plná dětí a odevšad slyšíte ruštinu. U vchodu do sálu vás znovu přivítá vysmátý Izraelec a nabídne vám sluchátka s překladem.

Sborová budova Bejt Elijahu
Sborová budova Bejt Elijahu

Hlavní sál je velký, podle mého odhadu by se do něj vešlo tak 200 lidí. Vypadá podobně jako místnosti, ve kterých se setkávají naše sbory. Pódium a hudební nástroje vepředu, dataprojektor na promítání textů písní, řady židlí, pult zvukaře a několik decentních dekorací na zdech. Jediné, co se vymyká z evropských zvyklostí, je velká zlatá menora a schránka na macesy na stolku vedle pódia.
Místnost se rychle zaplňuje lidmi všech věkových kategorií a národností. Nejvíce je Židů původem z Ruska, dále Izraelci blízkovýchodního vzhledu a poměrně hodně turistů, od Američanů po Korejce. Mezi dospělými sedí opravdu hodně dětí. Bohoslužba probíhá v hebrejštině. Začíná veselými židovskými písněmi, pokračuje modlitbami, sbírkou a kázáním. Způsob kázání se trochu odlišuje od toho, na co jsme zvyklí. Pastor sboru, Šmuel Awejda, zrovna chybí, káže jeho zástupce Philip Litle. Probírá kapitoly 2. listu Korintským verš po verši, vysvětluje je a aplikuje na praktické situace, se kterými se křesťané běžně setkávají.
Bohoslužba končí večeří Páně, kterou tady řeší opravdu originálně. Všichni zůstávají sedět. Z krabice na macesy se vyndají macesy. Každý dostane malý kousek macesu a plastový kalíšek s vínem. Čeká se, až dostanou všichni. Potom pastor pronese židovské požehnání (brachu) nad chlebem a všichni společně snědí požehnaný chléb. Totéž se opakuje s vínem. S trochou fantazie to vypadá, jako bychom se opravdu účastnili společné večeře.
Bohoslužba končí, ale nikdo se ještě nechystá odejít. Věřící se shlukují v zadní části místnosti, kde si mohou dát kávu nebo čaj s něčím sladkým a popovídat si s ostatními.
Po jedné takové bohoslužbě se mi podařilo udělat improvizovaný rozhovor se zástupcem pastora, Philipem Litlem, který si můžete přečíst v druhém díle článku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *