Čemu lidé věří a co uctívají? – 2. část

Křesťanství

Křesťanské náboženství je založené na víře v jediného Boha, Stvořitele nebes a země a Soudce všech lidí. V tom se bez výhrad shoduje s židovstvím. Hlavní odlišnost od židovství spočívá ve skutečnosti, že křesťané přijali historickou osobu Ježíše Nazaretského jako Mesiáše (řecky Christos – Kristus), Zachránce, o kterém prorokovali proroci Starého Zákona včetně Mojžíše. Podstatou křesťanské zvěsti je skutečnost, že Boží Syn se stal člověkem, narodil se jako Ježíš Nazaretský, vzal na sebe hříchy lidí a zástupně za celé lidstvo se nechal potrestat smrtí na kříži. Byl jedinou lidskou bytostí, která dokonale naplnila Mojžíšův zákon a nezasloužila si zemřít. Proto smrt Ježíše Krista může zprostředkovat odpuštění hříchů těm, kteří v Něho uvěří.

Když se dnes řekne křesťanství, člověku se vybaví množství různých směrů, které se navzájem dosti odlišují. Existuje asi pět hlavních proudů: římský katolicizmus, pravoslaví, protestantizmus, evangelikální církve a letničně-charismatické hnutí.

Na začátku bylo křesťanství, samozřejmě, jednotné. V Jeruzalémě mezi lety 30 a 40 po Kr. existovala skupina Kristových učedníků, kteří byli očitými svědky jeho služby, smrti, vzkříšení a nanebevstoupení tak, jako o tom čteme ve spisech Nové smlouvy. Padesátý den po Kristově ukřižování byli první křesťané naplněni mocí Svatého Ducha, který na ně sestoupil přesně tak, jak o tom hovořil Ježíš krátce před svým vystoupením k Otci do nebe. Boží moc, která tehdy začala v církvi působit, byla jednoznačným potvrzením toho, co Ježíš hlásal a způsobila to, že se mnoho lidí začalo obracet ke Kristu a církev prvního století začala rychle růst. Netrvalo dlouho a nová víra, která byla na začátku jakousi skupinou v židovství, se rozšířila po celé tehdejší Římské říši. Ve všech důležitých mocenských centrech říše byly velké křesťanské sbory. Křesťanství získávalo vliv, ale svým odporem ke státnímu kultu uctívání císaře si získalo nepřítele v podobě státní moci a bylo pronásledováno. Během prvních dvou století mnoho Kristových učedníků zemřelo mučednickou smrtí.

Pro rané křesťanství byly charakteristickým rysem osobní vyznavačská zbožnost a posvěcené životy věřících. Bohoslužby probíhaly jednoduchým způsobem. Lidé se sešli, uctívali Boha, modlili se a bylo jim kázáno poselství z Božího slova. Nejprve se používali texty Starého zákona a postupem času se sesbíraly také spisy Ježíšových učedníků (evangelia, listy apoštolů a další spisy), které byly později přijaty jako Bohem inspirovaný kánon Nového zákona. Kristovi učedníci se nevěnovali žádným rituálům ani ceremoniím, neznali pojem svátost. Dělali jenom dva symbolické úkony, které jim nařídil Ježíš: křtili nově obrácené ponořením do vody a v církvi společně slavili večeři Páně, během níž lámali chléb a přijímali ho společně s vínem jako symboly Kristovy vykupující oběti. První církev byla církví vyznavačskou a misijní. Nebyla církví, do které se člověk narodí. Člověk se stal křesťanem tehdy, když se sám rozhodl a obrátil se.

Římský katolicizmus

V křesťanských dějinách došlo ve 4. století k velmi významnému zvratu. Římský císař Konstantin I. Veliký (312-337) vyhlásil křesťanství v roce 313 tzv. Milánským ediktem za rovnoprávné náboženství s tradičním náboženstvím Říma a pozdější císař ho nechal dokonce prohlásit za státní náboženství. K tomuto rozhodnutí vedlo římského monarchu zjištění, že se církev nedá vyhubit pronásledováním a pro říši bude lépe, když se křesťané jakožto morální a bezúhonní lidé stanou součástí a oporou impéria. Existují legendy o Konstantinově obrácení, ale skutky, které činil během své vlády, o tom nesvědčí.

Z pronásledované skupiny obyvatel se znenadání stala skupina vážená a vlivná. Najednou bylo velice výhodné být křesťanem. Lidé přicházeli do církve bez skutečného obrácení a církev se tak otevřela pohanským vlivům. Tento proces probíhal postupně v průběhu několika století a jeho důsledky vidíme i v současné praxi římskokatolické církve. Jedná se zejména o silný ritualizmus, který nahradil spontánní bohoslužbu, o uctívání svatých, které není ničím jiným než římským polyteizmem oblečeným do křesťanského hávu, a taktéž o dělení církve na kněze a laiky, které spolu se systémem svátostí prakticky vylučuje osobní vztah věřícího s Bohem. V tomto systému se spasení dosahuje prostřednictvím různých úkonů, skutků, což se později stalo podnětem pro církevní reformátory, kteří začali volat po návratu k Písmu a původním křesťanským hodnotám.

Člověk má potřebu někoho uctívat a někomu absolutně důvěřovat

Výraz římskokatolická církev doslova znamená „římská všeobecná církev“. Tento název je výsledkem procesu, během něhož si římský biskup začal činit nárok na primát mezi ostatními biskupy velkých center říše. V prvních stoletích se přirozeně zformovalo několik takových center: Alexandria, Jeruzalém, Antiochie, Byzanc (Konstantinopol) a Řím. Římští biskupové, později nazývaní papeži, si začali uplatňovat tento nárok i prostřednictvím dokumentu zvaného Konstantinova donace, který byl o několik století později odhalen jako podvrh.

Na přelomu 1. a 2. tisíciletí došlo k prvnímu tzv. velkému schizmatu církve. Kvůli snaze Říma o dominanci a kvůli teologickým sporům ohledně vztahů uvnitř Boží Trojice, se římský papež a konstantinopolský patriarcha navzájem prokleli a exkomunikovali, čím došlo k oddělení dvou hlavních proudů v křesťanství: latinské římskokatolické církve a řecky hovořící pravoslavné (ortodoxní) církve.

K římskokatolické církvi se dnes hlásí kolem 1,1 miliardy lidí. Hlavní centra římského katolicizmu jsou v jižní a západní Evropě, dále v Latinské Americe, Africe a na Filipínách.

Pravoslaví

Pravoslaví není ani zdaleka tak centralizované jako římskokatolická církev. Existuje několik národních pravoslavných církví (řecká, ruská, srbská, bulharská, arménská a koptská). Tyto jsou navzájem nezávislé a respektují se.

Pravoslavní křesťané jsou mistry liturgie. Jejich bohoslužby jsou pestrobarevným divadlem, plným tajemných obřadů a mystérií. I když v pravoslavných chrámech nenajdeme sochy, s velikým zaujetím se tam uctívají ikony (speciálně vyrobené posvátné obrazy Krista a svatých). I když v pravoslaví rovněž existuje dělení na duchovní a laiky, na rozdíl od římského katolicizmu nemají kněží nařízen povinný celibát tzn., že i ženatý muž se smí stát knězem. Téměř ve všech státech, kde je pravoslaví ve většině, má postavení státní církve a chová se dosti nesnášenlivě k ostatním církvím a náboženstvím.

K pravoslaví se hlásí okolo 240 miliónů lidí. Jeho hlavním centrem je východní a jihovýchodní část Evropy a dále země Blízkého východu.

Na tomto místě je nutné ještě zmínit církev řeckokatolickou, která je malou církví působící například na východě Slovenska. Tato církev respektuje papeže, je zapojena do struktury římskokatolické církve, její bohoslužby se však konají podle východní, řecké, pravoslavné liturgie.

Protestantizmus – církve, které vzešly z reformace

Katolicizmus dominoval v Evropě během celého středověku, na jeho konci a na začátku novověku začali sílit hlasy volající po reformě křesťanství a po jeho návratu k Písmu a zbožnosti první církve. Reformátoři přišli s hesly „sola scriptura“ – „jedině Písmo“ je zdrojem pravdy a měřítkem toho, je-li něco dobré či zlé; „sola gratia“ – „jedině milost“ Boží může člověka zachránit a odpustit mu hříchy; a „sola fidae“ – „jedině vírou“ může člověk přijmout tuto Boží milost a být spasen. Obřady a ceremonie člověka nezachrání, jenom prostřednictvím pokání a víry může člověk dosáhnout odpuštění svých hříchů.

V 16. století se na scéně objevila dvojice reformátorů, kteří určili dva hlavní proudy světové reformace: Martin Luther a Jan Kalvín. Později se na evropské scéně objevila anglikánská církev, která má taktéž své místo mezi reformačními církvemi.

Lutheranizmus – evangelické církve

Rok 1517 je církevními historiky považovaný za začátek reformace. Tehdy ještě augustiniánský mnich, Martin Luther, přibil na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí, kterými protestoval proti praktikám spojeným s prodejem odpustků a dostal se tak do konfliktu s papežem. Konflikt se prohloubil a skončil Lutherovou exkomunikací. Luther začal svou teologickou práci a formuloval doktríny související s ospravedlněním věřícího skrze víru. Přeložil také Bibli do němčiny, což bylo strategicky důležitým krokem při uskutečnění reformy, která vrátila Boží slovo do centra života a bohoslužby.

V důsledku své exkomunikace byl Luther nucen založit vlastní evangelickou církev, ke které se rychle přidávaly zástupy lidí, oslovené biblickou vírou, která začala postupně vytlačovat středověké „křesťanské“ pověry. Mniši a jeptišky opouštěli kláštery a zakládali zbožné rodiny. Sám Luther jim v tom byl příkladem, když si vzal za manželku bývalou jeptišku Kateřinu z Bory. Přízeň německé šlechty, kterou si nová víra získala, umožnila reformaci přežít a trvale zůstat součástí evropských dějin.

Dnes má evangelická církev nejvíce členů v Německu, potom ve Skandinávii a v anglo-saských zemích. K lutheranizmu se hlásí 64 milionů lidí.

Kalvinizmus – reformované církve

Druhý proud reformace je spojen se jménem francouzsky hovořícího a píšícího ženevského reformátora Jana Kalvína. Hlavní rozdíl mezi ním a Lutherem nespočíval v tom, čemu věřili, ale spíše ve způsobu jejich práce a praktické aplikaci jejich víry. Luther překládal, učil, psal teologické spisy, kázal a neměl přitom snahu měnit politické poměry nebo společenské zřízení. Kalvín byl perfekcionista v teologii i v praxi. Jeho rozsáhlé spisy jsou dokonalým teologickým systémem, který je dodnes velmi vysoce hodnocen. Pokud šlo o aplikaci křesťanské víry, rozhodl se Kalvín vytvořit dokonalou křesťanskou společnost: stát, ve kterém se bude žít podle Božího slova. Pro svůj plán získal městskou radu Ženevy a na několik desetiletí se mu z ní podařilo vytvořit centrum evropské reformace, s univerzitou, na které studovali mnozí učenci, kteří později šířili reformační myšlenky i v jiných státech.

Kalvinizmus se postupem času stal známým pro své učení o predestinaci, které rozvinuli Kalvínovi následovníci. Toto učení hovoří o předurčení člověka ke spáse nebo k zatracení, čímž v podstatě popírá jeho svobodnou vůli. Reformované církve jsou rozšířeny ve Švýcarsku, v Maďarsku, v Itálii, Francii, Holandsku, Anglii a v USA. V České republice vznikla spojením lutherského a kalvínského proudu reformace Českobratrská církev evangelická. Ve světě se ke kalvinizmu hlásí 75 milionů lidí.

Evangelikální církve

Jsou to protestantské církve a hnutí, které vznikaly v poreformačním období jako reakce na vychladnutí a ztradičnění klasických protestantských denominací. Snad první evangelikální skupinou v dějinách bylo pietistické hnutí. Vzniklo v 17. století mezi německými lutherány, kteří nebyli spokojeni se stavem církve a usilovali o lepší a hlubší vztah s Bohem. V té době se začaly běžně používat pojmy jako obrácení a znovuzrození. Další evangelikální skupiny, které vznikaly, měly různé důrazy: posvěcení, evangelizaci, sociální práci, zahraniční misie. Bohoslužebná shromáždění těchto skupin byla často velice entuziastická a emocionální. Hříšníci byli během nich usvědčováni z hříchů a mnohokrát s pláčem padali na kolena a činili pokání. Téměř všechny evangelikální církve vzešly z probuzení, která vznikala po celém světe v během 17., 18. a 19. století. Mezi evangelikální církve patří, kromě mnohých jiných, Bratrská jednota baptistů, Církev bratrská, Evangelická církev metodistická, Ochranovská Jednota bratrská a Křesťanské sbory. Jmenované církve mají své zastoupení v České i ve Slovenské republice. Celosvětově tvoří evangelikálové skupinu o velikosti cca 200 milionů.

Letničně-charismatické hnutí

Toto hnutí je v současnosti nejrychleji rostoucí křesťanskou skupinou, zažívající boom po celém světe zejména však v Latinské Americe, v Africe a v některých asijských státech. Největší křesťanské sbory na všech kontinentech se hlásí k letničně-charismatickému proudu křesťanství.

Tento směr se objevil na scéně křesťanských dějin na přelomu 19. a 20. století, kdy se v církvi začalo v masivní míře opět objevovat naplnění Duchem Svatým s průvodním znamením mluvení v jazycích tak, jak se to stalo v první církvi o svátku Letnic. V roku 1906 došlo k probuzení na Azusa Street v Los Angeles, prostřednictvím kterého se oheň Letnic rozšířil po celém světě. Všude začaly vznikat a růst letniční sbory. Tradiční církve od počátku pohlížely na mluvení v jazycích s nedůvěrou a ve svém středu něco takového nestrpěly. Proto rychle vzniklo několik nových letničních denominací. Největší z nich je Assemblies of God (u nás známá jako Apoštolská církev), ke které se dnes hlásí více než 50 milionů lidí. Duchovní dary, které Duch Svatý uděluje (mluvení v jazycích, uzdravování, proroctví atd.) se nazývají charismata – dary milosti. Projevy, ke kterým dochází když se člověk naplní Duchem Svatým, se nazývají charismatické projevy. Tyto zkušenosti začaly být ve druhé polovině 20. století běžným jevem i v mnohých tradičních církvích. Většinou to však narazilo na nepochopení církevního vedení, a tak se začaly rodit nové charismatické denominace, které nevznikaly přímo z letničního probuzení, ale odchodem charismatiků z tradičních církví. Tyto sbory se nazývají charismatické. Netvoří je však jenom bývalí tradiční křesťané, ti byli pouhými zakladateli. Dnes jsou tvořeny hlavně lidmi, kteří se do nich obrátili z nekřesťanského prostředí. Charismatické bohoslužby mají dva hlavní pilíře: spontánní chvály a uctívání Boha za použití moderních hudebních stylů a výrazových prostředků a kázání Božího slova jednoduchým, srozumitelným, neliturgickým způsobem tak, aby ho posluchači mohli jednoduše a účinně uplatnit ve svých životech. Na Slovensku patří k charismatickému hnutí následující církve: Křesťanská společenství, Slovo života, Jednota bratrská a další menší společenství.

Hlavní rozdíl mezi letničními a charismatickými církvemi je ve způsobu organizace. Jde hlavně o dobu vzniku a příslušnost k nějaké struktuře. Společně však tvoří uvnitř křesťanství jeden proud. Celosvětově se k letničně-charismatickému hnutí hlásí podle různých odhadů 300-500 miliónů lidí.

Skupiny vycházející z křesťanství

Na světové duchovní scéně existují ještě další skupiny odvozené od křesťanství, které však kvůli doktrínám a praxi, které jsou v rozporu se základními pravdami křesťanské zvěsti, těžko můžeme nazývat křesťanskými církvemi. Mezi takové skupiny patří Mormoni (oficiální název je Církev Ježíše Krista svatých posledních dní). Řídí se knihou Mormon, která je v rozporu s texty Bible. Jejich víra je hlavním náboženstvím v americkém státu Utah. Mormonů je asi 12,5 miliónu.

Další skupinou jsou Svědkové Jehovovi, kteří jsou lidem známi jako horliví zvěstovatelé své víry. Ta je problematická proto, že popírá božství Ježíše Krista a považuje Ho pouze za vtělenou andělskou bytost. Počet Svědků Jehovových dosahuje přibližně 15 miliónů.

Adventisté sedmého dne jsou známi pro své míchání křesťanské zvěsti s požadavky Mojžíšova zákona, které se projevuje zachováváním soboty a dodržováním určitých stravovacích omezení. Ze své teologie vynechávají peklo a hovoří o neexistenci lidské bytosti po smrti. Jejich počet je 12 milionů.

Branhamisté vznikli jako proud v letničním hnutí, který popírá Boží Trojici a hovoří o tom, že Otec, Syn i Duch Svatý jsou jednou a tou samou osobou. Křtí jenom ve jméno Ježíš.

Moonisty (Církev sjednocení) založil korejský reverend Moon, který se prohlásil za pokračovatele Ježíše Krista. Jeho cílem je založit dokonalou rodinu. Toto hnutí je známé zejména kvůli hromadným svatbám svých členů. Manželské partnery vybírá sám reverend Moon.

zdroj: milost.sk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *