Bůh mě vytrhl z nemoci a okultizmu

Ráda bych vám pověděla o tom, jak Bůh působil a působí v mém životě. Když jsem se narodila, rodiče už byli v pozdním věku. Mám dva podstatně starší sourozence. Vyrůstala jsem v rodině, ve které byly časté hádky. Celá rodina byla aktivně ateistická, nejenže nevěřila v Boha, ale naprosto Ho popírala. Naše příbuzenstvo i předci byli zapleteni v těžkých hříších, a tak byl hřích zakořeněný i v nás. Doma působil těžkou atmosféru a dusno, rodiče se nechávali snadno ovládnout vztekem, stačila malá jiskřička a hádka byla na světě. Taktéž byli silnými kuřáky. A všechny tyto věci jsem od nich začala nevědomky přebírat.

Chvíli po nástupu na střední školu jsem začala mít bolesti levé ruky. Studovala jsem na zahradnici, má ruka tedy nedostávala mnoho odpočinku. Otok, který se mi vytvořil na rameni, již nešlo ignorovat, a tak jsem se obrátila na lékaře. Po několika vyšetřeních mi oznámili, že mám rakovinu kosti.

Od této chvíle se můj dosavadní život podstatně změnil. Najednou jsem trávila svůj čas na lůžku. Asi proto, že jsem většinu času ležela, vážila jsem si života mnohem víc, než kdy předtím. Na oddělení byly také mladší děti a to mi způsobovalo větší bolest než mé oteklé rameno. Úplně nejhorší bylo, když plakaly. Jednou už to bylo k nevydržení, a tehdy jsem poprvé volala k Bohu. Tenkrát jsem to nevyslovila nahlas, ale v mysli jsem křičela: „Bože, jestli jsi, jestli opravdu existuješ, tak jim pomoz!“ Pláč utichl. Když se tyto situace opakovaly, v mysli mi vyvstalo jediné přání: „Bože, prosím, dej se mi poznat.“

Během několika dní za mnou přišla návštěva. Navštívil mě člověk, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Řekl jen: „Na všechny své otázky nalezneš odpovědi tady.“ A dal mi do ruky mou první Bibli. Dodal: „To, co vnímáš, a kdo ti naslouchá, je Duch Svatý. On ti odpovídá a dává vedení.“ A odešel. Od té doby už jsem ho neviděla.

Čtení Písma mi bylo velikou motivací. Boží slovo jsem tolik potřebovala, že mě ani nenapadaly otázky, kterými bych ho zpochybňovala. Jednoduše jsem přijímala vše, co jsem přečetla. Přála jsem si věřit, že v Bibli je Pravda. Duše se uzdravovala, duch sílil, tělo však navzdory tomu strádalo. V tu dobu jsem vážila 28 kilogramů. Už jsem nemohla vstát z lůžka. Začaly mi selhávat ledviny a lékaři oznámili rodičům tu nejhorší zprávu: „Je nám líto, už nemůžeme nic dělat.“ Tělo umíralo, ale duše i duch křičel: „Já nechci! Bože, musím říct rodičům, že Ty jsi skutečný, že všechno, co je v Bibli, je Pravda. Nechci zemřít, prosím, pomoz mi!“

A Bůh vyslyšel. Skrze Ježíšovy rány jsou totiž všechny naše nemoci uzdraveny. Bůh dával lékařům moudrost a vedení při mé léčbě, a tak se můj zdravotní stav začal zlepšovat. Za čas už tělo bylo dost silné, aby zvládlo operaci. Bylo potřeba odstranit zhoubný nádor. Naneštěstí lékaři řekli: „Nádor máš tak velký a metastázy natolik poškodily tkáň, že musíme amputovat celou paži.“ To mě téměř zlomilo.

V tu dobu už jsem z Bible znala Ježíše. Obrátila jsem se k němu: „Ježíši, prosím, pomoz mi. To nemůže být pravda. Toužím mít manžela, děti, rodinu, o kterou se budu moci starat. Ale bez ruky? Jak? Prosím, pomoz.“ Už mě opouštěla síla k životu.

Vložila jsem všechnu svou zbývající naději v Ježíše. On je totiž ten, který nám dá sílu a východisko z každého trápení.

Lékaři se před plánovanou amputací rozhodli provést ještě jednu operaci. Upozornili mě, že je to riskantní zákrok, který bych nemusela přežít. Byl by prý zázrak, kdyby se vše povedlo.

A zázrak se stal. Výsledek je naprosto úžasný. Přestože bylo nutné odstranit ramenní sval a pohyblivost ruky je omezená, zachránili mi celou paži. Mám cit ve všech prstech, které můžu bez sebemenších potíží používat. Velké díky patří operatérům, kteří mě 12 hodin operovali. Aby byla léčba dokončena, bylo potřeba podstoupit ještě chemoterapii.

Po dokončení chemoterapie jsem mohla začít žít téměř běžným životem. Přestože bylo potřeba se vypořádat s některými nepříjemnostmi, cítila jsem se moc dobře. Například velmi brzy po chemoterapii mi narostly pěkné dlouhé vlasy. Naplňoval mě Boží pokoj a radost. S radostí jsem se modlila a viděla, jak jsou mé modlitby vyslyšeny. Ježíš uzdravoval i mé rodiče. Nezůstaly jim žádné následky z častých srdečních a mozkových příhod. Oba jsem ráda evangelizovala a doufala, že brzy sami uvěří, když už viděli tolik zázraků. Tenkrát ještě neuvěřili. Mamka se mi za mou víru dokonce i vysmívala.

Postupem času mi stále více scházel rodinný život. Potřebovala jsem přítele, který by mi rozuměl. Takového, se kterým bych mohla prožít spokojený život. Bylo to totéž, o co jsem žádala Ježíše před třemi roky. V tu dobu mi bylo 18 let.

Byl večer a šla jsem si lehnout. Své myšlenky jsem odevzdávala Ježíši. Zaplavil mě velkým proudem lásky a porozuměním. Najednou jsem se ocitla ve vzduchoprázdnu a z výšky viděla své schoulené tělo. Nepociťovala jsem strach. Dokonce to byl velmi příjemný pocit. Procházel mnou pokoj a porozumění. Uvědomila jsem si, že mohu jít s Ním. Pak jsem ale viděla rodiče, kteří bloudí v kruhu lží. Říkala jsem si: „Když teď odejdu, je tu někdo, kdo jim bude dál vyprávět o Bohu?“ V rodině totiž nebyl věřící nikdo. Kdo by jim tedy pomohl uvěřit? A i kdyby se někdo takový našel, jak by mohli uvěřit, když by ráno našli mé tělo bez ducha? Cítila jsem, že ještě nemohu odejít. Dlužila jsem jim tu pomoc, kterou mi dali, když jsem byla nemocná. Chtěla jsem zůstat – a tu mnou prošla vlna velké lásky a vrátila mě zpět do těla.

Tento zážitek ještě více upevnil moji víru. Už jsem se necítila tak osaměle, protože tu se mnou byl Ježíš. Přesto jsem ale potřebovala ještě jednoho člověka do svého života. A mé modlitby byly opět vyslyšeny. Brzy jsem potkala Davida. To byla ta osoba, která mi scházela. Skvěle jsme si rozuměli. Dodnes spolu spokojeně žijeme, jsme manželé. Úžasné pro mě je, že s ním mohu naprosto otevřeně hovořit o Bohu.

Dostala jsem od Boha i rodinu, za kterou jsem se tolik modlila. Narodily se nám dvě děti – Davídek a Adámek. Cítila jsem naprosté štěstí a má důvěra k Bohu stále rostla. A On se mi nadále dával tolik poznat, že jsem si byla naprosto jistá, že je skutečný.

V tu dobu jsem ještě netušila, že skutečný a živý je i Satan a jeho království temnoty. Nepostřehla jsem, jak nenápadně se mi vkrádal do života.

Měla jsem krásný život, všechny mé touhy Bůh naplnil, všechna moje přání splnil, ale začala jsem se Mu vzdalovat. Tehdy jsem ještě netušila proč. V genech mé rodiny byl zakořeněný okultismus a čarodějnictví. Se sestrou jsme už od dětství mívaly předtuchy. Nyní ve mně začaly sílit a vyvolávat zvědavost v neznámu. Lákal mě byť jen maličký pohled do budoucnosti.

Najednou jsem začala poznávat lidi, kteří vlastnili věštecké karty a rozuměli numerologii. Stávali se mými přáteli a než jsem se nadála, začala jsem věštit také. Horoskopy a věštecké karty jsem vnímala jako styl zábavy a poznání. Přidala jsem k tomu numerologii a myslela jsem si, že se mi v tom tolik daří, protože mi Bůh žehná.

Přitom jsem však otevřela okultismu dveře dokořán. Zasela jsem si těžký hřích, pro který se mi ďábel mohl vkrádat do života stejně nenápadně jako rakovina. Nechal narůst „metastázy“ a začal mě požírat.

Dobrá setba přináší dobrou sklizeň, špatná setba přináší špatnou sklizeň. V mém případě přišla sklizeň, odpovídající mé setbě. Začala jsem být stále častěji podrážděná, nepříjemná ke svému okolí a ve svém nitru si říkala, jak jsem zbytečná a neschopná. Cítila jsem se ošklivá. Propadla jsem do sebelítosti a deprese. Sebelítost plodila jen další hořkost a zlobu, protože jsem ze svého smutku vinila každého, kdo mi ublížil – ať už právem nebo neprávem.

Ráda bych vám to přiblížila na jízdě autem. Namísto sledování dění přes čelní sklo a jen letmého nahlédnutí do zpětného zrcátka, abych se podívala, co vše už je za mnou, jsem začala konstantně hledět do malého zpětného zrcátka a nevšímala si toho, co bylo přede mnou. A to muselo skončit nárazem. Ďábel překrucoval a podstrkoval mi takové vzpomínky, které nebyly příliš příjemné. Vracel mi je a přesto, že už byly dávno za mnou, a já mohla žít spokojený a šťastný život, topil mě v nich a chtěl mě jimi provést znovu. Dveřmi, které jsem nechala ve své mysli dokořán, brzy přispěchal i duch Jezábel. Toto vnitřní trápení se na mě po nějakém čase projevilo i zvenčí. Začala jsem být nevrlá, vzteklá na své blízké a přímo zlá k ostatním. Všechny tyto démonické síly mnou v myšlenkách manipulovaly tak, že se tomu, co jsem vedla, nedalo říkat život.

Dnes už naštěstí vím, že s myšlenkami lze bojovat, mohou přicházet, mohou se snažit zůstat, ale myšlenky, které nejsou vyjádřeny slovy nebo skutky, odumřou. Bohužel, tehdy jsem to nevěděla. Dávejme si také pozor, jakou hudbu posloucháme a zamysleme se nad významem slov, která opakujeme z refrénů. Člověk se dosyta nají slov, která vycházejí z jeho úst. Slovo má velkou váhu.

Vůbec jsem si neuvědomovala, že se modlím ve výčitkách. Nečetla jsem si Bibli a začala jsem mluvit vulgárně. Dostavila se i silná nedoslýchavost, která se časem rozvinula v hluchotu. Tato ztráta sluchu se začala stupňovat, až když jsem spadla do okultismu. Měla jsem z 98% nenávratně poškozený sluch. Ale mohla jsem používat naslouchátko, přestože bylo pro tak rozsáhlou ztrátu nevyhovující.

Po letech jsem potkala Petru – kamarádku z dětství. Když jsem uviděla, jakou má radost a chuť do života, vzpomněla jsem si, že takový život už jsem také jednou vedla. Často jsme si povídaly a ona mi začala vyprávět o Bohu. Přirozeně jsem měla spousty otázek, ale všechny je zodpověděla. Četly jsme spolu Písmo a udivovalo mě, na kolika místech v Bibli jsou důrazná varování před okultismem, čarodějnictvím, věštěním a dalšími podobnými věcmi. Až tehdy mi pomalu začalo docházet, jaký život jsem v posledních letech žila. Bylo to jako probudit se ze snu.

A právě v tu dobu u nás ve městě Petra s jejím manželem Petrem založili sbor, jehož inspirací byla církev z Prostějova. Tato skutečnost pro mě byla obrovským povzbuzením a moc jsem se těšila, až uslyším kázané Boží slovo. Přestože jsem zpočátku slyšela asi každé třetí slovo a někdy ani to ne, chodila jsem na pravidelná shromáždění s důvěrou v to, že se to zlepší.

Meč Ducha ode mě dál odsekával kořeny, které vězely v okultismu, a naopak chránil nové kořínky, zapuštěné v Božím království. To samotné ale nestačilo. Po pokání bylo nutné pročistit dům od všech předmětů, přes které by na naši rodinu mohl působit Satan. Podařilo se. Spolu s posledními balíčky věšteckých karet odešla z domu těžká atmosféra. Po křtu mě Bůh vysvobodil i ze všech myšlenek a vzpomínek, které mě každý den tížily.

Jednou večer mi Bůh z Písma ukázal odkaz. Prorok Ageus píše, že je potřeba, abychom budovali nejprve Boží dům, a vše ostatní nám bude přidáno. Druhý den při chvalách se naplnily mé dlouhodobé modlitby a začal se mi vracet sluch. Pochopila jsem odkaz z Agea, kde se mi Bůh snažil vysvětlit, jak důležitá je chvála a trávení času v Božím domě.

Po patnácti letech se mi sluch postupně vrací. Jsem Bohu vděčná, že mi během mé hluchoty ukázal, že není důležité jenom slyšet, ale hlavně naslouchat. Na shromáždění slyším chvály i kázání bez naslouchátka a věřím, že brzy už budu uzdravena úplně.

Z celého srdce chválím Hospodina a děkuji Mu za trpělivost a milost, která mě provází. Děkuji všem sestrám a bratrům, kteří se v celosborových půstech modlili a přimlouvali i za mé uzdravení. Amen.

zdroj: milost.sk/logos

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *