Antisemitizmus – 1. část

Vysvětlení pojmu

Internetová encyklopedie Wikipedia definuje antisemitizmus jako „nepřátelství nebo předpojatost vůči Židům jako představitelům židovského náboženství judaizmu, etnické skupině nebo rase. Přestože samotné slovo antisemitizmus odkazuje ke všem semitským národům, je tento termín používán výhradně pro označení nepřátelství vůči Židům. Jde o formu xenofobie, která může mít různé podoby, od osobní nenávisti až k institucionalizované násilné perzekuci. Krajním příkladem antisemitizmu je otevřeně nepřátelská nacistická ideologie Adolfa Hitlera, která vedla ke genocidě evropských Židů.“

Etymologicky by se mohlo zdát, že antisemitizmus je negativní postoj k semitským národům, mezi které patří kromě Židů i Arabové, Íránci, Kaldejci a další národy, ale v dějinách se tento pojem vyskytuje výhradně ve spojení s nepřátelstvím vůči židovskému etniku a náboženství.

S jevem antisemitizmu se setkáváme již ve starověku na samotném prahu lidských dějin, ale výraz antisemitizmus je slovo relativně mladé. Poprvé je použil r. 1860 židovský učenec Moritz Steinschneider ve slovním spojení „antisemitské předsudky“. Steinschneider tak charakterizoval myšlenky Ernesta Renana o nadřazenosti árijské rasy nad semitskou.

V 19. století byly v Evropě velice populární různé pseudovědecké teorie, které porovnávaly různé rasy, civilizace a jejich pokrok. Velkým zastáncem této formy rasizmu byl pruský nacionalistický historik Heinrich von Treitschke. V jeho spisech bylo slovo semitský v podstatě synonymem slova židovský.

Moderními projevy antisemitizmu jsou různá nepodložená obvinění židovského národa z nelidskosti, prolhanosti a zlých úmyslů, která jsou založena na stereotypech a pověrách o židovské touze ovládat svět. Židé jsou obviňováni z odpovědnosti za skutečné nebo smyšlené křivdy vůči jiným národům. Je popírán historický fakt holokaustu: masového vyhlazování Židů nacisty během druhé světové války. Židé žijící v různých státech světa jsou obviňováni z toho, že jsou loajálnější k Izraeli nebo údajným záměrům světového židovstva než k zájmům jejich vlastní země.

Pojďme se v následujících řádcích podívat na historický vývoj tohoto nepřátelství vůči židovskému národu, které je dnes známé jako antisemitizmus.

Nejstarší historie

Antisemitizmus je tak starý jako samotný židovský národ. Od okamžiku, kdy si Hospodin vyvolil Abrahama a jeho potomstvo ke zvláštní úloze v dějinách spásy, působily v dějinách síly, namířené proti tomuto Božímu záměru. Židé byli pronásledováni od prvního momentu, kdy se stali národem. Bylo to v Egyptě, kam z Kanaánské země přesídlila Jákobova rodina kvůli hladomoru, který vypukl v jejich domovině. Ještě před příchodem Jákobova rodu se v Egyptě prosadil Jákobův syn Josef, který se v důsledku Boží přízně a své věrnosti v pokušeních i souženích stal po faraonovi druhým nejvýše postaveným člověkem v Egyptské zemi (Genesis k. 39-41). Když se Jákobův rod přestěhoval do Egypta, zpočátku se měl dobře. O několik generací později se rodina změnila v početný národ a nastal zvrat: Vládl král, který si nepamatoval na Josefa a který měl z úspěšného národa ve své říši strach. Začalo první státem organizované pronásledování Židů v dějinách: „Ustanovili tedy nad ním dráby, aby jej ujařmovali robotou. Musel stavět faraónovi města pro sklady, Pitom a Raamses. Avšak jakkoli jej ujařmovali, množil se a rozmáhal dále, takže měli z Izraelců hrůzu. Proto začali Egypťané Izraelce surově zotročovat. Ztrpčovali jim život tvrdou otročinou při výrobě cihel a všelijakou prací na poli. Všechnu otročinu, kterou na ně uvalili, jim ještě ztěžovali surovostí.“ (Exodus 1:11-14) Objevily se první pracovní tábory, využívající pracovní sílu židovských otroků. Došlo rovněž ke státem organizované genocidě. Všechny židovské děti mužského pohlaví měly být usmrceny. Bůh však poslal vysvoboditele a zákonodárce Mojžíše, který skrze sérii zázraků a ran, které dopadly na Egypt, vyvedl Boží vyvolený lid z otroctví.

Izrael byl zachráněn a cestoval do své zaslíbené země, ale další projev nepřátelství se měl objevit velice brzy. Moábský král Balák projevil své nepřátelství vůči Izraeli tak, že najal věštce Bileáma, aby židovský národ proklel. K Bileámovi však promluvil Bůh a slova, která vycházela z jeho úst a měla proklít Izrael, byla požehnáním a proroctvím o budoucí slávě tohoto národa. Izrael se usadil v zemi, kterou mu zaslíbil Bůh a během svých dějin byl neustále obklopen nepřáteli, se kterými válčil. Období klidu bylo pouze ke konci vlády krále Davida a během vlády Šalomouna. Po smrti tohoto krále byl Izrael v důsledku hříchů králů i lidu rozdělen na dvě království: na severní Izraelské království a jižní Judské království, ve kterém vládli potomci Davidova rodu.

Jenom velmi málo z těchto králů bylo spravedlivých, většina z nich páchala spolu s lidem těžké hříchy a odvracela se od svého Boha. Zákonitě přišly Boží soudy v podobě zničení: nejprve Izraelského království v roce 721 př. Kr. Asyřany a později Judského království v roce 587 př. Kr., kdy byl zničen Jeruzalém a Židé byli králem Nebúkadnesarem odvlečeni do babylónského zajetí. Když byla Babylónská říše vystřídána říší Perskou, bylo Židům dovoleno vrátit se do jejich vlasti a znovu vybudovat Jeruzalém. Židé se však opět setkali s obrovskou vlnou nepřátelství. Ti, kteří znovu budovali Jeruzalém, čelili velkému odporu a intrikám, jak o tom čteme v knihách Ezdráše a Nehemjáše. Ti, kteří zůstali v Persii, čelili mohutnému pronásledování připravenému královým dvořanem Hamanem, prototypem moderního antisemity, jehož cílem bylo vyhlazení Židů v říši. Díky královně Ester, která byla Židovka, však byl Hamanův plán zmařen a obrátil se proti němu samotnému. Židé byli zachráněni a dodnes si to připomínají čtením knihy Ester a slavením svátku Purim.

Antisemitizmus v křesťanské éře

Vlny antisemitizmu občas propukaly i ve starověkém řeckém světě. Filosof Filón Alexandrijský popisuje útok, ke kterému došlo v Alexandrii v roce 38 po Kr. a při němž zahynuly tisíce Židů. Se zármutkem však musíme konstatovat, že antisemitismus se nejvíce rozbujel až v období křesťanských států. Je pravda, že Ježíš Kristus často vystupoval proti židovským zákoníkům a farizeům, ale nikdy proti Židům jako etniku nebo náboženské skupině. Pozdější církevní teologové však jeho slova překroutili a spojili je s voláním židovského davu požadujícím Ježíšovo ukřižování: „Jeho krev na nás a na naše děti!“ (Matouš 27:25) Celý středověk hleděl křesťanský svět na Židy jako na národ, který je zodpovědný za smrt Božího Syna. Nepochopili poselství Bible, která představuje židovský národ jako národ, který dal lidstvu Mesiáše a svatá Písma. Neporozuměli tomu, že Ježíš šel na smrt dobrovolně, položit život za hříchy lidstva.

V roce 325 na Prvním nikajském koncilu pronesl římský císař Constantinus I. během rozpravy o oslavách Velikonoc následující slova: „…zdá se hanebným, že bychom při oslavách tohoto nejsvětějšího svátku měli dodržovat zvyky Židů, kteří mají ruce bezbožně poskvrněné nesmírným hříchem a jsou tudíž zaslouženě postiženi slepotou duše. (…) Potom nám dovolte nemít nic společného s ohavnou židovskou lůzou, neboť jsme přijali jiné způsoby od našeho Spasitele.“

Středověk

Celý středověk byl poznamenán krutým pronásledováním Židů po celé Evropě. Židé byli obviňováni z mnohých věcí. Kromě už zmíněného obvinění z Bohovraždy je to zodpovědnost za morové epidemie, neúrodu, obvinění z magie a rituálních vražd. Židé byli též falešně obviňováni z ničení (řezání, probodávání) posvěcených hostií, čímž mělo docházet k opakování ukřižování, protože katoličtí křesťané věří, že při mši se hostie mění v tělo Ježíše Krista. Ze zničených hostií údajně např. vytékala krev nebo z nich zázrakem povstával Ježíš v podobě dítěte. Tyto nesmysly vedly k mnohým pogromům, drancování a zabíjení tisíců nevinných životů.

hitler
Politika nacistického Německa exportovala státní antisemitizmus i na okupovaná území

Státní úřady vydávaly množství různých nařízení a omezení, která Židy diskriminovala a znepříjemňovala jim život. Byli vyloučeni z mnoha druhů obchodu a povolání. Úřady, místní vládci a církevní představitelé se je snažili zatlačit do nižšího sociálního postavení, takže jim byly povoleny jen činnosti spojené s vybíráním místních daní a poplatků a půjčováním peněz, což bylo v té době vnímáno jako „nutné zlo“ spojené s nárůstem populace a urbanizací vrcholného středověku.

Podle tehdejší katolické doktríny bylo půjčování peněz za úrok vnímáno jako hřích, takže se jevilo jako přirozené, že Židé mají sklon právě k ovládání tohoto druhu obchodu. Tím se zavdala příčina k označování Židů za arogantní, lačnící po penězích, lichváře a přispívalo to k celkovému negativnímu obrazu. Přirozené napětí mezi věřiteli (většinou Židy) a dlužníky (většinou křesťany) ještě prohloubilo sociální, politické, náboženské a ekonomické rozpory. Prostí lidé, kteří byli nuceni odvádět daně do rukou Židů, na ně pohlíželi jako na ty, kdo jim berou jejich výdělky, přičemž ale zůstávali loajální vůči lenním pánům, pro které Źidé ve skutečnosti pracovali. Dále býval povolen ještě drobný podomní obchod. Seznam zakázaných povolání se v různých obcích lišil a byl určen převážně politickými zájmy různých nežidovských konkurenčních skupin, tzn. ti, kdo se zabývali určitou činností se snažili využít společenského antisemitizmu a vyloučit ze své konkurence Židy.

Jednotlivým Židům i celým židovským rodinám bylo často dovoleno bydlet jen na určitých místech. Byli soustřeďováni v ghettech a nesměli vlastnit pozemky. Pokud chtěli vstoupit do jiného než vlastního města či oblasti, museli platit diskriminační poplatky. Existovaly též předpisy, týkající se toho, jak se směli Židé oblékat. První požadavek na to, aby židé byli snadno odlišitelní podle oblečení vzešel ze Čtvrtého lateránského koncilu katolické církve, který se konal v roce 1215. Mělo se jednat o barevnou, většinou žlutou, část oděvu ve tvaru hvězdy, kruhu nebo čtverce, zvláštní žlutý klobouk nebo hábit.

deportácia
Konečné rešení židovské otázky v podání nacistú. Židé byli hromadně transportováni do koncentračních táborů, v nichž našlo smrt 6 miliónů z nich

Výraznou skvrnou na dějinách křesťanského středověku jsou křížové výpravy. Křížové výpravy byla papežem podporovaná vojenská tažení, která se objevila během 11. až 13. století. Zpočátku šlo o znovuzískání Jeruzaléma, ale později se jednalo spíše o územní války. První tři výpravy byly doprovázeny houfy městské i venkovské chudiny, které cestou napadaly židovské komunity v Německu, Francii a Anglii a mnoho Židů pobily. Chudinská armáda vyvraždila celé obce např. v Tréves, Speyeru, Worms, Mohuči, Kolíně nad Rýnem, k násilnostem došlo i v Praze. Uvádí se, že mezi květnem a červencem 1096 zahynulo ve městech v Porýní přibližně 12 000 Židů. Velkým paradoxem středověkých dějin je život Židů v oblastech, které byly pod muslimskou nadvládou. I když Židé nebyli rovnoprávnými občany, byli ve vážnosti, pod ochranou panovníků a žili svobodným a klidným životem.

zdroj: milost.sk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *